a to minimálně ve vaší hlavě.

Pokud se pro takovou rekapitulaci rozhodnete, je to obvykle možné až po nějakém čase. Čase na zažití změny vaší situace, čase na vyrovnání se s nepřítomností jak vašeho partnera, tak všeho, co pro vás váš společný vztah znamenal a dost možná stále znamená.

Není výjimkou, že když se rozcházíme, nedokážeme často pojmenovat to, proč už nechceme pokračovat, co se změnilo, proč máme pocit, že to nefunguje.

Často místo skutečné příčiny, uvedeme jako naši domnělou příčinu už nějaký následek dlouhodobějšího neporozumění tomu, co se ve vás a ve vašem společném vztahu vlastně děje, a co potřebujte změnit, aby to znovu fungovalo.

Například: “Odcházím, protože se s tebou už nedá mluvit, nemůžu ti nic říct, vždycky vyletíš.” Nebo cokoliv jiného, čím se vyhneme tomu, abychom sami sobě i našemu partnerovi přiznali, že vlastně nevíme, proč to přestalo fungovat.

Není výjimkou, proto píšu i tento článek, že abychom tento fakt vlastního neporozumění skryli sami před sebou, učiníme za náš rozchod odpovědným našeho partnera.

To není výčitka. Tak to prostě je. Máme strach z konce, strach že zůstaneme sami.

My se ale ve skutečnosti nebojíme konce jako takového. Bojíme se a necháváme se vyčerpávat domnělými, zástupnými konci, které nám v hloubi našeho srdce nedávají smysl. Tak nějak tušíme, že se to celé stalo i kvůli něčemu dalšímu, že je tam toho pro nás stále ještě víc.

Když víme, na čem jsme, jsme si postupem času schopni poradit se vším, co nám život přinese. Jsme schopni jít dál. Pokud ne, je dost možné, že se ještě potřebujeme s naším Ex do rozejít.

A tak za mě, vyprdněte se na důvody údajných konců.

Vraťte se na začátek.

Na začátek vašeho vztahu, když to tam bylo. Když se cítili, proč jste a máte být spolu. Není náhoda, kdy a koho potkáme. Každý z našich předchozích partnerů byl v daný čas pro nás tím pravým a mi jsme byli tím pravým pro něj.

Bylo to proto, že vás partner na začátku vašeho vztahu postavil na první místo, nebo proto, že jste společně mohli otevřeně mluvit o citlivých tématech z vaší minulosti či přítomnosti. Nebo, že jste mohli v plné pozornosti, přijetí a zájmu, vyjádřit ať už přímo, či nepřímo, co cítíte, …? A to vše bez hodnocení a posuzování.

Každý partner, každý společný vztah nás směřoval, něco nás v oblasti práce s našimi vztahy naučil, nebo se o to alespoň snažil. Něco, co jsme potřebovali, abychom mohli jít dál jako svobodnější a současně zodpovědnější bytosti, jak ve vztahu k sobě, tak v našich společných vztazích.

Vaší opětovnou pozorností, vaším opětovným uznáním a detailnějším porozuměním vašim předchozím vztahům, jejich koncům a začátkům, uctěním sebe samých v těchto vztazích, vší touto respektující pozorností, otevřete dveře i k odpovědím na otázky, proč vy dva jsme vlastně byli spolu a co to pro vás znamená dnes.

Pro vás, pro možnost obnovení vašeho původního vztahu, nebo pro započetí vztahu nového.

The post Váš Ex si druhou šanci zaslouží appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Ať už jste ve společném vztahu nebo jste singl, jedná se o tato čtyři pravidelně se opakující období:

Období zamilovanosti je počátečním období společného vztahu

Období života v dlouhodobém partnerském vztahu

Období kdy potřebujeme být sami se sebou

Období kdy se připravujeme na návrat do společného vztahu

V tomto článku se budeme blíže věnovat VARIANTĚ, kdy nejsem ve vztahu s dalším člověkem, jste tedy SINGL.

OBDOBÍ PŘÍPRAVY NA NÁVRAT DO SPOLEČNÉHO VZTAHU

Co prakticky můžete pro sebe i pro váš budoucí vztah v tomto období udělat.

1. Buďte víc sami se sebou, když to jde.

V přírodě, ve svém oblíbeném křesle, při sportu, kdekoliv o samotě. Je v tom krásný paradox života. Na podporu vašeho záměru být s dalším člověkem je v tomto období nejpřínosnější kvalitně strávený čas o samotě.

Zda jste již v období přípravy na další vztah poznáte i podle toho, že jste nějakého toho času stráveného o samotě sami se sebou už schopni. Nemusí to být nic velkého, ale sem tam se vám podaří, že si samotu sami zvolíte. Pocit osamění, který si často za schopnost být sami se sebou o samotě zaměňujeme, při této záměně v našem vědomí říká, že se vám život děje, a vy s tím nemůžete nic udělat. Vede vás tak zpět do prostoru osamění, který je přínosný v předešlém vývojovém období tvorby partnerského vztahu, období, kdy se tomu, jak být postupně víc sami se sebou, začínáme učit.

Ve chvíli, kdy jste tento konec vašeho nyní již starého způsobu vztahování schopni uvidět, a být sem tam sami se sebou, můžete na další krok.

2. Teď, když jste spojeni nejen se svými pocity, ale i s těmito myšlenkami a stojíte pevněji nohama na zemi, můžete si položit otázku: „Jakým partnerem byste chtěli sami sobě být?“

Jde o to, že se při této vlastní rekapitulaci poznáte ještě blíž, takže budete moci vašemu budoucímu vztahu nabídnout ještě přesnější obraz sama sebe, než tomu bylo doposud. Tím se přirozeně zvýší šance, že váš další vztah vydrží, protože platí, že přitahujete stejně naladěné nebo uvědomělé partnery, jako jsme mi sami.

Čím méně toho o sobě z pohledu vašeho fungování ve vztazích víte, tím více hrajete vabank. Takto vytvářená jistota ve vztahu s dalším člověkem patrně povede opět k situacím, které vám budou zrcadlit potřebu se nejdříve vrátit sami k sobě, než se pustíte do tvorby dalšího společného vztahu s druhým člověkem. Což je přesně to, co v tomto období přípravy na vztah máme všichni udělat.

Zastavit se, ohlednout se a poučit se z předchozích zkušeností více než jedním způsobem a propojit je vědomě s vaší současnou realitou. Protože až to přijde a vy se zamilujete, tak pro tuto aktualizaci vašeho přístupu, jak k sobě samým, tak i k sobě navzájem, aby vztah vydržel, nebude už tolik prostoru.

3. Způsoby a směry získávání nových informací o vlastním životě pro vztah, který vydrží.

Uvolněný, laskavý, a tím velice efektivní způsob, jak se něco nového dozvědět ze své minulosti, je si zavzpomínat. Každý rád vzpomíná. I pro vás to bude mnohem snadnější, když třeba sami sebe, nebo své rodiče, přátele, bývalé partnery pozvete na kafe či dortík.

Jako místa a témata, kam nejlépe v tomto období směřovat svoji pozornost při vzpomínání, bych doporučil podívat se na partnerský vztah vašich rodičů a jejich rodičů, včetně vašich vlastních zkušeností z vašich předešlých partnerských (dlouhodobých) vztahů. Příčiny opakujících se vzorců vašeho chování, které vám pravděpodobně komplikují život, se tu pěkně při této sebepráci zviditelní.

A hlavně, ať už jste si vzpomněli na cokoliv, dejte si čas. Pokud se vám objeví souvislosti, kterým nerozumíte, nesnažte se jim porozumět hned. Pro začátek bude stačit, když si to jen napíšete, nebo nahrajete na diktafon. Můžete se tak k této práci vracet opakovaně a postupovat krůček po krůčku. To stačí, tak to funguje.

4. Mějte se rádi.

Mít se opravdu rád znamená respektovat svoje aktuální potřeby. Když potřebujete smutnit, smutněte. Když potřebujete plakat, brečte. Když se bojíte, přiznejte si to. Přiznáním strachu získáte odvahu a znovu obnovíte rovnováhu. Váš pocit jistoty se vrátí.

Stejně tak když přijde chvíle radosti, tak se nebojte a buďte spontánní a běžte do akce. Pracujte na sobě, objevujte se. Setkání, na které čekáte, na které se připravujete, přichází do vašeho života přesně s touto uvolněnou a tvůrčí energií, kterou si na základě porozumění své minulosti tvoříte i ve své současnosti.

Nejlépe se tato terapeutická práce dělá s odborníkem, ale ne vždy jsme na tuto spolupráci připraveni, proto ji tu popisuji i pro ty z vás, kteří se do toho chcete pustit sami.

Pro bližší seznámení se s jednotlivými VZTAHOVÝMI TERMÍNY v tomto článku se můžete podívat do VZTAHOVÉHO SLOVNÍKU.

The post Šli byste do toho už znovu? appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Co Mužská jeskyně a Ženská chvíle vlastně jsou a k čemu slouží.

Jsou to prostor a čas, kde a kdy se vracíme domů. K sobě samým nejen na racionální, ale i na duševní úrovni našeho života.

Uvolnění, které při tomto procesu vnitřního přijetí sebe sama zažíváme, nám mimo jiné umožňuje podívat se na sebe, svůj život a své vztahy způsobem, jako by to bylo poprvé. Bez hodnocení, posuzování nebo analýzy. Je to schopnost najít domov potmě i za denního světla.

Můžeme tak mnohem lépe poznat, kde se ve skutečnosti vyčerpáváme, i když nám to tak při běžném provozu na racionálně emoční úrovni nemusí vůbec připadat. Návrat domů nás oživuje a navrací nám vyrovnanost.

Čas strávený v Mužské jeskyni nebo v Ženské chvíli není pouze časem odpoutání, odpočinku a relaxace. je to také čas k učení aobjevování zapomenutého, nepoužívaného a pohřbeného. Zde si můžeme představit budoucnost a také číst v mapách jizev duše. Poučit se, co vedlo k čemu a jakým směrem se máme vydat dál.

V hloubce spojení s naší duševní podstatou je mnohem menší chaos než na povrchu naší každodenní reality.

Tento proces spojení a jeho následného prověření od základů v našich vztazích probíhá neustále. Obvykle na nevědomé úrovni. Každý z nás tuto potřebu po hlubším spojení neustále cítí a podvědomě vyhledává. Nejčastěji ho známe pod pojmem intuice, ale mnohdy se zde spojujeme nejen se svojí intuicí, ale i se svým instinktem.

S věkem a zkušenostmi se tato naše potřeba po pravidelném aktualizování smyslu a záměru našeho života na této úrovni přirozeně zvětšuje.

Z pohledu partnerského vztahu můžeme říci, že jak se vyvíjí naše dva individuální vztahy, náš společný vztah roste spolu s námi. Tím se přirozeně tato naše potřeba zorientovat se v sobě, v potřebách našeho partnera a potřebách našeho společného vztahu ještě zvyšuje.

PROČ do tohoto prostoru vstupujeme.

Ještě než se vědomě pustíme dál, do sestupu pod naše racionální a emoční pásmo vnímání, je dobré vědět, že si muži a ženy tuto potřebu vnitřního spojení, vnitřní jistoty a stability zajišťují jinak a v jiném pořadí. Ale ze stejného důvodu.

Za potřebou nalezení vlastního klidu a zachování dostatečného množství energie je naše nejzákladnější potřeba. Potřeba vytvořit prostor, ve kterém se cítíme bezpečně, a to jak na fyzické, tak i mentální, emocionální a duševní úrovni.

Muži

Muži do tohoto prostoru vstupují, řekněme, raději, protože v něm mohou nalézt odpovědi na základní instinktivně laděné otázky spojené s prácí s vnitřními i vnějšími hranicemi vztahu a díky tomu mohou vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se žena může uvolnit. Už jen možnost spojení s touto základní mužskou archetypální silou jim dodává v dnešní genderově proměnlivé době jistotu a sílu vyplývající z vlastního mužského sebeurčení.

Ženy

Ženy vstupují do tohoto prostoru dle svých slov a zkušeností až, když musí. Odpovídá to také jejich ženskému nastavení. Ženský princip nalézá svůj tvůrčí potenciál v již zmíněném zajištěném bezpečném prostoru svého mužského protějšku. Pokud se ale žena bezpečně ve svém životě, vztahu, okolí necítí, i ona se potřebuje naučit základy práce pro zajištění si svého bezpečí na každé ze čtyř úrovní, které v součtu tvoří náš celkový pocit bezpečí.

Kdy a kde do tohoto prostoru vstupujeme.

My, západní lidé, nejčastěji dosahujeme spojení s touto naší duševní úrovní, tímto naším vnitřním prostorem při těchto a podobných činnostech:

Například při sledování televize, při kávě nebo cigaretě, dále si můžeme jít zaběhat, zaplavat, sednout do křesla, jít pracovat do dílny, nebo tam jen tak odpočívat, tvořit v ateliéru, zabrat se do manuální práce, u které nepotřebujete hlavu, jít na ryby a koukat na vodu, pustit si hudbu, spontánně tančit, číst si, hladit kočku, … dosaďte si sami.

Ve většině případů se ale jedná o nevědomý proces, který se prostě nějak děje, a my se v něm nevyznáme. Často jen proto, že ani netušíme, že existuje. Stejně tak nám pak zůstává skryt jeho potenciál a přínos, a to jak v našem individuálním vztahu, tak ve všech vztazích s dalšími lidmi, hlavně s těmi, se kterými trávíme nejvíce času.

S kým tento proces můžeme opět začít vědomě využívat.

Cituji větu jednoho z mých průvodců v této oblasti: „Není těžké to provést, ale je potřeba si vzpomenout na to, jak to provést.“

Dnes si již vzpomínat sami nemusíte. Stačí, když se spojíte s někým dalším, kdo tento proces na vědomé úrovni již praktikuje. O to lépe, čím více vám tak říkajíc jeho způsob práce na této duševní úrovni sedne. Chce to vyzkoušet, nejlépe více krát než jednou a pak si udělat vlastní názor na základě vlastních aktuálních zkušeností.

The post Návrat domů appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Tuto větu s nadcházejícím podzimem slýchám častěji než v jiných částech roku. Světla ubývá, příroda zpomaluje, ochlazuje se a nás všechno zve do většího klidu a tepla, blíž k ohni.

K ohni vlastní přeměny, sebereflexe a zamyšlení. Za celý dosavadní rok jsme toho hodně udělali a zvládli, ale ne všechno, co jsme vytvořili, má s námi pokračovat dál.

Začíná čas Fénixe a znovuzrození z vlastního popela, nebo, lépe řečeno, z toho, co se v popel nepromění. Z toho, co zůstane.
Tento proces chvilku trvá a jeho nedílnou součástí je právě onen stav, kdy si ve svém životě nemusíme být čímkoliv jisti.

Jak si tento stav můžeme ještě před jeho příchodem zpřístupnit?

Pro snížení konfliktu s tímto naším stavem je dobré si hned na začátku uvědomit nebo si znovu připomenout, že tento proces, kdy nevíme a nejsme si po určitý čas jisti skoro ničím, je v pořádku a do celkově spokojeného života patří.

JE TO V POŘÁDKU.

V průběhu tohoto období, kdy se boří staré a nové ještě nestojí, pracujeme podvědomě nebo vědomě z velké části s našimi představami, přesvědčeními a dalšími typy pravd. Jednou z forem těchto pravd, se kterou v tomto období můžeme začít nejlépe spolu/pracovat, je ILUZE.

To už je po seznámení a přijetí stavu přeměny našeho vnitřního nastavení další krok.

Co to vlastně iluze je? Iluze je polopravda. To znamená, že část tvrzení, názoru, vzorce myšlení je pravdivá a část ne. Té pravdivé jsme porozuměli a uměli si sní poradit, ta nepravdivá část odpovídá té části sdělení, které jsme nerozuměli, nebo jsme s ní byli v rozporu.

Možnost se doptat, jak to skutečně bylo, jak jsme tomu měli porozumět, co jsme s tím měli nebo neměli dělat, nebyla v době vzniku těchto iluzí, což patrně pro většinu z nás bylo v období našeho dětství a dospívání, v našich možnostech.

A tak se k nám tato možnost doptání se a vyjasnění si vlastních přesvědčení a myšlenkových vzorců od doby jejich vzniku opakovaně vrací a nabízí nám jejich vyjasnění.

Protože dnes, dnes se už zeptat můžeme. Vždy alespoň ohledně toho vzorce myšlení či chování, který nám je právě teď nabídnut.

Jak? Pro vyplynutí konkrétních iluzí nejraději chodím do přírody, nebo si sednu na oblíbeném místě, kdekoliv, kde můžu nechat vlastní myšlenky bez vyrušování plynout a nechat je, ať se sami propojí s jejich, tedy tím pádem mojí, duševní podstatou.

Myšlenky mi v této racionálně duševní spolupráci ty konkrétní polopravdy, u kterých nastal čas k přezkoumání a vyjasnění, přinesou.

A součástí tohoto uvolněně zaměřeného procesu je právě ona chvíle, kdy vždy nebo hned nerozumíme tomu, co se nám to v tom našem vlastním vztahu vlastně děje.

Pokud jsme si tohoto procesu vědomi, už ho známe, víme o něm, že existuje, známe jeho účel i přínos pro náš život a umíme s ním pracovat, může být tento stav NEVĚDĚNÍ opravdu jen záležitostí několika hodin.

Pokud ne, mnohonásobně se ho vyplatí začít ve svých vztazích objevovat.

“To, že si dovolujeme o sobě také pochybovat, nás činí více celistvými a skutečnými, ne méně.”

DOVOLME SI TO.

The post Nerozumím tomu, co právě potřebuju appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Bylo to na konci období, kdy pro mě bylo možné dodržet své slovo i tam, kde se mi to dříve nedařilo, a současně ho nedávat v situacích, ve kterých jsem ho dříve tak trošku lehkovážně dával.

Součástí toho úspěchu bylo posílení mého přesvědčení, že slovo dělá muže, když už ho DÁ.

Možnost, že bych své slovo mohl vzít zpět, i když jsem ho dal s aktuálně nejlepším možným uvážením, se mi tak trošku ztratila z perimetru. Líbilo se mi jet na vlnách tohoto úspěchu a proměn, které mi díky tomu přicházely do života.

Jak jsem byl v této svojí schopnosti lepší a lepší, paradoxně přibývalo situací, kdy jsem si už v přeneseném slova smyslu s ANO a NE, dát či nedat slovo, nevystačil.

Byl nejvyšší čas opět obrátit pozornost k sobě a porovnat v tomto ohledu dosavadní zkušenosti s mojí aktuální situací.

Potřeba udržení si získaného stavu jistot ve spojení s potřebou po udržení si současné míry spolehlivosti, kterou jsem ve svých vztazích nově získal, se ve mě pěkně mlela.

Nastalo tak další období, ve kterém jsem si potřeboval rozšířit paletu možností. K ANO (dát) a NE (nedat) jsem postupně přidal další dvě.

ANO (dát), NE (nedat), NEVÍM a BERU SVÉ SLOVO ZPĚT

NEVÍM jako třetí možnost, potřebuju ještě čas na rozmyšlenou, ale současně informuji všechny zainteresované osoby, kterých se rozjednaná záležitost týká. A to, že se moje rozhodnutí, vyjádření, odpověď posouvá, ale že se ozvu za konkrétní časový úsek, třeba za týden, jak to vypadá.

Čtvrtou možností je už ona možnost VZÍT SVÉ SLOVO ZPĚT, i když už jsem ho dal. Na základě změny situace mezi přislíbením a realizací (tato varianta tento mezičas obvykle umožňuje) mohu po uvážení a předchozí domluvě s druhou stranou vzít své slovo zpět a podle potřeby upravit dohodu.

Pojďme se nyní společně zamyslet nad našimi aktuálními sliby.

Jsou takové, kterým by třetí či čtvrtá možnost v rámci vaší komunikace sedla a kterou byste se mohli takto podpořit?

Já například své ženě čas od času slíbím, že uvařím večeři. Ale když během dne vidím, že se mi to časově nepodaří, místo toho, abych to řešil na poslední chvíli, až když přijde žena z práce, začnu ji informovat už během odpoledne, že asi uvařit nestihnu.

Současně navrhuji různá řešení a dávám pozor na to, aby varianta, že bude žena vařit místo mě, byla až jako poslední možnost, kterou vlastně ani nezmiňuji.

Říkám, jak na tom právě jsem a současně se ptám, jak je na tom druhá strana.

Tento přístup vás při vaši komunikaci určitě nezklame.

A jaká situace napadá právě teď vás?

The post I muž může vzít své slovo zpět appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Potřeba, kterou za touto činností vnímám, se u mě projevuje tím, že lpím na tom, aby některé věci, které společně využíváme s mojí ženou měly své místo a žena je tam po jejich použití vracela.

Co myslíte?

Jasně že má své konkrétní oblíbené kousky, u kterých jako by ji bavilo vymýšlet další a další nejméně pravděpodobná místa jejich nového působení. Celý proces ještě vylepší tím, že po jejich umístění okamžitě zapomene, kam je dala.

Je to takové naše oboustranné prkénko. Oba se naším postojem k této „drobnosti“ štveme, ale nikdo to ve skutečnosti neřeší.

Když se jí zeptám, proč to dělá, že mi to vadí, že mi vytváří v prostoru chaos, říká, že to potřebuje. Tím to končí.

Poprvé jsem se nad tím hlouběji zamyslel až včera, když jsem dostal onu otázku s prkénkem. Spojilo se mi to s potřebou vlastního sebeurčení a současně uznání naší jedinečnosti od našeho okolí.

Když si představíte reakci, že místo výčitek řeknete: „Ale ty jsi to prkénko nechal pěkně nahoře, ty jsi ale šikula,“ kam vás to zavede?

Do dětství.

Naomi Aldortová ve své knize Vychováváme děti a rosteme s nimi pracuje s nástrojem, který nazvala mocenské hry.

Při této hře jde o to, nechat průběh a načasování celé situace na dítěti. Přibližně ve smyslu: „Dobře, je to jen na tobě, já počkám, teď jsou tvé potřeby pro mě důležitější než ty moje. “

Asi těžko se v reálném životě ubráníme tomu, že někdy dítě proti jeho vůli přinutíme, aby se nám přizpůsobilo. Mocenské hry tyto situace ve vývoji vlastní sebe hodnoty a práce s vlastní potřebou důležitosti a moci u dítěte vyrovnávají.

Je-li v našem životě příliš mnoho jednostranně zaměřených zkušeností, kdy jsme zbavování moci nad vlastním životem, tak si na to postupem času zvykneme a začneme to považovat za standart. Systém je ale v nerovnováze a neustále se hlásí o slovo.

Třeba tím, že necháváme prkénko nahoře.

Je to vlastně takový podvědomý projev touhy vrátit se sami k sobě do doby, kdy jsme si tento návyk vytvořili, a moci pokračovat dál ve svém dospívání.

Neděláme to proto, abychom své okolí štvali, ale abychom se my sami ujistili, že je tu něco, co máme ve svých rukách jen my. Že i na nás záleží.

Moci být sám sebou v podobě vlastního názoru, vlastního životního tempa, nebo způsobu přemýšlení, vyjadřování či nevyjadřování emocí, vlastního způsobu řešení situací, nebo prožívání radosti, smutku či nadšení, to je to, o co tu jde.

Je dobré vědět, že se dá vždy něco dělat.

The post Proč nesklápíme prkénko? appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Dalo by se říct, že je to taková databanka našich rodových a rodinných zkušeností uchovávaná v našem osobním podvědomí i kolektivním nevědomí.Je to taková naše rodová rada, která se občas přihlásí o slovo ve snaze upozornit nás na něco, čeho jsme si my sami doposud nevšimli, co budeme v následující etapě našeho života potřebovat.

A tentokrát ke mně promluvili muži.

Poznal jsem to podle tématu a přístupu, kterými mi byla promluva nabídnuta. Jednalo se o nabídku aktualizace mého vztahu s penězi, konkrétně šlo o podobu finanční spolupráce s mojí ženou.

Původní mnohagenerační koncept, že do vztahu muže a ženy přicházejí peníze pouze skrze muže, dnes už neplatí.

Je dobré si to neustále připomínat, protože z pohledu současného genderového nastavení mužů a žen, to že tomu může být i jinak, platí jen chvilku. Několik málo desítek let oproti dlouhému zástupu staletí. Je to tedy pro mě, pro nás s ženou i pro naše rody stále nové.

Za tak krátkou dobu se ještě nestačila naše rodová dědictví aktualizovat na nové, širší a hlubší možnosti fungování současných vztahů, a tak nás podporují do jisté míry stále postaru. Což je někdy dobře, ale někdy jejich původní data a přístupy potřebují inovaci.

I proto se mi toto téma vrací postupně a opakovaně. Jen tak je pro mě možné s ním úspěšně pracovat. Krok po kroku.

I tentokrát bylo a je mým úkolem, aby mohl náš současný finanční model spolupráce s mojí ženou v klidu pokračovat, doinformovat mé mužské předky o aktuálních přínosech naší dosavadní společné spolupráce.

Tak trochu je i sebe uklidnit, že všechno jde dobře, jen trošku v jiném, širším pojetí, než jsme byli oni i já, původně zvyklí.

Nemám v rodu parťáky, o které bych se mohl při těchto vnitřních rozhovorech opřít.

Jsem v naší rodové linii první, kdo se rozhodl vystoupit z řady těchto zajetých pořádků. Silou zde nic nezmůžu.

Jsou ostražití a vše opakovaně prověřují a já se jim nedivím. Přicházím a přicházíme s inovacemi, které tyto muže a jejich známý způsob života, toho co vykonali, čeho dosáhli, mohou velmi snadno ohrozit.

Už jsem se naučil, že nemohu začínat tím, jak to potřebuji právě teď já sám. Úcta, respekt a vděčnost k těmto mužům i ženám, sobě samému a samotnému procesu partnerského soužití s mojí ženou mi umožňuje s těmito muži mluvit a přijímat jejich průběžná požehnání.

I tak by se jejich promluvy ke mně mohly brát.

Detailněji znám příběh posledních tří mužů v naší mužské rodové linii. Můj pradědeček, dědeček i táta obětovali mnoho, aby dostáli tomuto zákonu. A to především v rovině svých osobních partnerských vztahů.

Moje cesta může být i díky nim dnes jiná. Nemusím nutně volit mezi jedním a druhým, mezi podobou materiálního úspěchu a kvalitou mých vztahů.

Mohu postupně zkoušet a zažívat možnost, že tyto dvě roviny v mém a našem životě probíhají souběžně. A i když se sem tam dostanou do křížku, tak s každou další odžitou zkušeností přicházíme s ženou na to, že spolupracovat při zachování vlastní jedinečnosti je lepší a ve výsledku mnohem méně náročnější, než neustále střídat jeden, nebo druhý individuální model.

Každý z nás je vrcholem evoluce celého svého rodu, jsme přirozeně nastaveni a připravení ve své dospělosti navázat a přerůst naše rodiče a vytvořit tak prostor pro další generaci.

The post Porozumění rodovému dědictví v našich vztazích appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Toto období je spojeno s naší potřebou být více sami se sebou na hlubší úrovni.

Ať jsme právě singl, nebo ve vztahu s dalším člověkem, bez tohoto vlastního prostoru hlubšího spojení sama se sebou je náš život neúplný a přinejmenším v ohrožení.

Období mezi vztahy nemusíme chápat jen jako období mezi našimi jednotlivými vztahy s různými partnery, ale i jako období, kdy ve společném vztahu potřebujeme být sami se sebou.

Princip fungování v tomto období u obou možností je stejný.

Potřebujeme se rozloučit apostupně vyrovnat se změnami, abychom vytvořili místo pro to, co má dál přijít.

JAK toto období může při vědomé práci probíhat například v situaci, kdy jsme se rozešli s partnerem:

• První část tohoto období je o potřebě se do-rozejít, odpočívat a doplnit zdroje.

Můžeme v něm zažívat nedostatek energie a motivace. Potřeba obnovení pocitu stability a bezpečí je velká. Právě nám skončily 2/3 našeho partnerského vztahu: Skočil nám vztah s partnerem a skončil nám vztah s naším společným vztahem a veškerou budoucností, kterou jsme si plánovali. To už je pořádná změna v našem současném systému.

Jediná třetina vztahu, která nás nikdy neopouští, je nejdůležitější vztah našeho života. Vztah, který máme sami se sebou. Přechod na tento staronový model potřebuje čas. Pocity osamění a postupný smutnící proces jsou nezbytnou součástí této fáze.

Smutek je branou rozloučení se a postupného vytvoření místa pro to být sám se sebou. Díky smutku může pocit osamění odeznít a postupně přejít v potřebu být sám.

První část by se také dala nazvat emoční kotvou.

• Druhá, navazující část se nese v duchu potřeby být více sám se sebou.

Po novém ukotvení a nabrání sil, kdy se náš život přenastavil zpět do základního vztahu, který máme sami se sebou, můžeme se sami v sobě zastavit, i když náš život na každodenní úrovni pokračuje dál.

Do prostoru, ve kterém je možné si zpětně všimnout i drobných detailů, které nám až do této chvíle připadaly nepodstatné, nebo jsme si jich v původním modelu našeho či našich předchozích vztahů nechtěli všímat, a tak pro nás zůstávaly skryty. Jedna věc jsou naše zkušenosti, druhá, naše schopnost se z nich poučit. Uchopeny v tomto novém světle porozumění vlastnímu příběhu posílíme nejen důvěru sami v sebe, ale i v nový začátek. Ať už ve vlastním životě nebo později třeba v novém vztahu s dalším člověkem.

Zde začínáme vědomě procvičovat naši pozornost na základě nových souvislostí v oblastech, které nám až doposud nepřišli důležité nebo zajímavé. Vše zatím zvažujeme v bezpečí naší mysli.

Druhá část tohoto období by se dala nazvat bezpečným přístavem.

• Třetí závěrečná část začíná ve znamení propojování nových informací a souvislostí v naší hlavě s realitou našich dní.
  

Na základě propojení faktů s jednotlivými souvislostí, které je spojují, začíná čas našich nových úspěchů.

Stavíme na naší sebedůvěře, která se dostaví vždy až na základě naší vlastní úspěšné praxe. Zde se jedná mnohdy o maličkosti, které se dějí jakoby náhodou, spontánně. Ale náhoda to mnohdy není. Je to současně výsledek naší sebe práce v předcházejících dvou částech tohoto období.

Může to například vypadat tak, že se na vás usměje procházející muž nebo žena, tak hezky. Dostanete malou kytičku, nebo vám přijde vzkaz: jsi krásná, to se ti povedlo. Tam, kde jste až do této chvíle fungovali v režimu samozřejmosti, si vás vaše okolí začne všímat, možná se i ozývat: vím/e, že tu jsi a co pro mě/nás, děláš. Možná se vás i někdo zeptá: co může udělat on/a pro vás.

Při třetí závěrečné části se procházíme bosí, opatrně a tak akorát.

S důvěrou přichází pocity uznání, ocenění a znovuobnovení smyslu vašeho života. Naše cesta za vlastním spokojeným životem tak může pokračovat s menším úsilím a čím dál častějšími okamžiky radosti a spokojenosti.

Pro bližší seznámení se s jednotlivými VZTAHOVÝMI TERMÍNY v tomto článku se můžete podívat do VZTAHOVÉHO SLOVNÍKU.

The post Jak fungujeme v období mezi vztahy appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Naše společnost si nebere servítky při vytváření podmínek, hodnotících kritérií a jednotlivých podob úspěchů. Bohužel, nebo vlastně bohudík, se dlouhodobě v tomto nastavení nedá smysluplně a spokojeně žít. Ani v práci, ani v našich osobních vztazích. Jsme vyčerpaní, demotivovaní a osamělí.

Dobrá zpráva je, že mi tvoříme naši společnost. A nejen tu vnější s dalšími lidmi, ale především tu naši osobní, vnitřní. Zde, ve vztahu sami se sebou můžeme začít, zde s celou situací můžeme vždy něco udělat.

I když tato práce z počátku vyžaduje spíše podporu zkušeného terapeuta, rozhodl jsem se zde s vámi podělit o základní informace a úhly pohledu, které na této cestě sami k sobě můžete potřebovat.

Vraťme se tedy postupně k prvním bohům, nejlepším kamarádům, prvním učitelům, mentorům, posléze k prvnímu muži, první ženě a k prvnímu vztahu mezi mužem a ženou, které, jak rosteme a dospíváme, postupně poznáváme.

K rodičům.

Co vývojový proces vztahu s rodiči v počátečním období života dítěte nabízí?

1. fáze: Blízký důvěrný vztah malého dítěte a rodiče, ve kterém je rodič bůh. (Fáze, kdy zcela nepochybujeme o čemkoliv, co rodič dělá.)

2. fáze: Později se přidává vztah s autoritou (tvorba hranic, umění znovuobnovování pocitu bezpečí, začátek potřeby vlastní identifikace, příprava na osamostatnění se).

3. fáze: Ještě později, když se k tomu přidá probuzená polarita (probuzení sexuální neboli životní síly, tvorba nové sebe hodnoty u dívky přecházející v ženu, u jinocha v muže, osamostatnění a schopnost navázání partnerského vztahu s mužem či ženou).

Podívejme se na jednotlivé fáze trošku více zblízka.

1. fáze – RANÉ DĚTSTVÍ: Zde se nejvíce můžeme potkat s nepodmíněnou láskou. Plně si užíváme ochranná křídla a lásku našich rodičů. Jsme jedno.

2. fáze – DĚTSTVÍ: Probouzí se náš vlastní vztah k sobě. Už nejsme jedno. Proces objevování vlastní identity začal a je spojen s potřebou se oddělit, vymezit. Začíná se probouzet potřeba tvorby hranic a s tím související práce s vlastními pocity bezpečí. Začínáme být sami sobě autoritou a začínáme se s ní setkávat i u svého okolí.

Ve vztahu rodiče a dítěte ve smyslu tohoto článku to v této fázi může vypadat například takto:

Pokud vůdčí, nebo spíše dominantnější rodič nemá dokončený vlastní proces dospívání, konkrétně ani tuto druhou fázi, může se ji snažit dokončit (a obvykle se o to nevědomě snaží) i ve vztahu se svými dětmi.

Celý život se snaží sám sebe a své okolí přesvědčit o tom, že je dospělý. Díky tomu dovede být velmi přesvědčivý. Takže se může lehce stát, že si jeho přesvědčivost dítě zamění s jeho sebejistotou.

O to silnější potřebu ho nezklamat pak dítě má. Takto nastavený rodič je obvykle velmi výkonný v práci, sportu, v rámci svého koníčku, v uklízení, vaření, či jiné činnosti. V tom si věří a v tom je ochotný uznat, i když velmi zřídka, i sám sebe. NE už tolik své okolí.

V tomto období potřeba po uznání zkušenější autoritou vede dítě k podávání ještě většího výkonů, a to i za cenu překračování vlastních hranic. Tím se zvyšuje a upřednostňuje potřeba výkonnosti, ale současně se tak snižuje míra citlivosti, která je potřebná pro odhadnutí svých možností. Ztrácí se schopnost poznat, kdy dost je dost.

Uznání a ocenění vůdčí autoritou, které dítě důvěřuje, je v rámci dospívání nezbytnou součástí zdravého procesu budování vlastní identity a sebehodnoty. Je to u dítěte přirozený mezikrok k vytvoření vlastní schopnosti a dovednosti si uznání zprostředkovat postupně samo.

3. fáze – RANÉ DOSPÍVÁNÍ: K potřebě vzájemného respektu, bezpečí a tvorbě vlastních hranic, vlastní sebejistoty a sebe hodnoty se přidává práce s polaritou.

K tomu všemu se probouzí naše sexualita, naše životní síla potřebná k dokončení procesu dospívání a osamostatnění se i na partnerské úrovni. Kromě dcery, nebo syna je tu zároveň nová dívka, či jinoch, jejichž potřeba osamostatnění a vymezení nyní roste mnohem rychleji.

Párový vztah mezi rodičem a dítětem, který primárně funguje v režimu ANO a NE, potřebuje (zde nejpozději) přejít do nastavení partnerského, kde se k těmto dvěma možnostem přidává ještě třetí možnost. JÁ NEVÍM.

Tento „nový“ vztahový model potřebuje nové hranice, nový způsob práce s pocity bezpečí a důvěry. Nové hranice ve smyslu, co si může dcera dovolit vůči otci partnerovi, tedy vůči dalším mužům, a co si může syn dovolit vůči matce, tedy vůči dalším ženám.

Pokud není předchozí druhá fáze dokončena, k dokončení třetí fáze a rozšíření způsobu vztahování z párového nastavení na partnerské nemůže dojít.

Někdy je to otevřená revoluce, někdy vzdálená izolace, někdy mix, někdy se to celé děje pod láskyplným a skvělým vztahem, kdy potřeba zavděčit se a neriskovat ztrátu přízně už dávno zmrazila roli vlastního já a zůstal/a milující a oddaný/á syn, nebo dcera. Konkrétních variant je tolik, kolik je takto nastavených vztahů.

A zde téma tohoto článku dokončuje kruh.

Vztahy se doposud nikde moc neučily. Určitě ne v dobách, když naši rodiče, nebo jejich rodiče, byli ještě dětmi. Oni udělali, co mohli, nyní je to na nás.

Obnovení a vytváření důvěry v sebe sama i mezi sebou je v dnešních vztazích velká věc. Je skvělé, že každému z nás převážně stačí POROZUMĚT jednotlivým důvodům a souvislostem ve vztahu se svými rodiči. Není to hned, ale stojí to za to.

Konec konců a začátek začátků, je to cesta nás všech a všichni po ní kráčíme a vždy budeme.

A nikdy na ní nejsme sami!

The post Už nemusím být ta silná! appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

To byl pro mě dost náročný, ale nezbytný podnět, který mě přivedl do mužského kruhu poprvé. Nemůžu říct, jestli bych jinak mužské kruhy minul, nejspíš ne, ale přišel bych k nim asi později a pozvolnější cestou.

Toto je můj příběh:

Víťa – muž, 36 let, účastník prvního mužského kruhu

Právě začínal první ročník on-line programu Cesta pravého muže 2013-2014. Skutečnost, že jsem se mohl tohoto svého prvního mužského kruhu zúčastnit v bezpečí svého domova, bylo pro mě dalším velmi důležitým prvkem, možná tím nejdůležitějším, díky kterému jsem na tuto cestu mohl vydat už tenkrát. To jsem si ale tehdy moc neuvědomoval.

Vztah s onou ženou záhy, asi v polovině programu, skončil. Nestačil jsem se stát pravým mužem pro někoho jiného. Zase. Ale tentokrát mi to nějak moc nevadilo. Čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že se pravým mužem nikdy stát nemůžu, že nic jako univerzální pravý muž není. Začalo mi velmi zlehounka stačit, že to, jakým mužem jsem právě v tuhle chvíli, stačí.

Ke konci tohoto on-line programu následovala živá setkání v jednotlivých regionech, kde se s námi někteří mentoři z programu osobně setkávali a my jsme tak mohli naživo zažít sdílení v kruhu s dalšími muži. Do Českých Budějovic přijel Zdeněk Weber.

Tento mentor mě zaujal. Očividně si věděl rady slovy i činy tam, kde já ne. Byl to on, kdo naši mužskou sílu neopeřených mužů sjednocoval a pracoval s ní dál. Tato síla jednoty, pevného a jasného uspořádání věcí, kterou jeho přítomnost a vedení nám ostatním zprostředkovávala, mi umožnila se potkat sám se sebou v takovém vnitřním klidu, kterého moje mladé a roztěkané mužství zatím nebylo schopné.

Byla to síla, kterou jsem v životě dlouho hledal, aniž bych tušil, co hledám. Cítil jsem se najednou součástí něčeho, co ke mně od nepaměti patří. Mé mužské rodové linie nejblíže zastoupené mým otcem a jeho otcem.

A tak mě před sedmi lety ve skutečnosti, aniž bych to tušil, na mužských kruzích zaujala moje potřeba mít svého mentora. Setkávání se v kruhu hned na začátku mojí cesty k sobě pro mě bylo ve skutečnosti velmi náročné. Ale jak jsem řekl, na to jsem si měl teprve přijít.

Vítek – muž, 37 let, spoluzakladatel a člen mužského kruhu v ČB

Tato potřeba mít vlastního mentora mě současně přivedla k myšlence se mentorem také stát. Obojí se mi postupně splnilo. To první hned několikrát, postupem času jsem neměl jen jednoho mentora, ale několik a mužský kruh se nám společně s dalšíma dvěma muži v Českých Budějovicích podařilo založit přibližně půl roku po ukončení výcviku Cesta pravého muže.

Spolupráce na vedení kruhu mi do života přinášela hned několik přínosů, ale i výzev. Když se na mužský kruh v ČB dívám dnes, vidím zcela jedinečný mužský kruh, který nás tři organizátory především učil, jak spolu vyjít, a ukazoval nám, jakými lídry sami sobě a sobě navzájem dokážeme být.

Facilitátorská a postupně mentorská role při práci v kruhu samotném byla tak říkajíc za odměnu. Proces vytváření bezpečného prostoru pro setkávání mužů, kteří by se jinak asi jen těžko sešli, mě naplňoval z obou stran. Jak ze strany muže, který se plně účastní sdílení v kruhu, tak z již zmíněné role facilitátorské a mentorské.

Vít – 42 let, muž, partner, terapeut partnerských vztahů

Ke konci roku 2019 nastal čas, abych se s rolí mentora v našem českobudějovickém mužském kruhu rozloučil.

Odstup a potřeba nového směru, jak dál pracovat se svoji mužskou silou, mě přivedly k dalšímu kroku, že nyní mužům nejlépe prospěju, když své načerpané znalosti a zkušenosti už plně přenesu do oblasti individuální práce s partnerskými vztahy.

Mohu tak přivádět muže a ženy k jejich osobnímu i vzájemnému porozumění, co se jim vlastně ve vztahu děje. Je síla vidět a být součástí toho, když začínají fungovat s mnohem menší úsilím a větším pochopením a radostí. A to jak na úrovni vztahů sami k sobě, tak na úrovni jejich společného vztahu.

Smysl a požehnání mentorského způsobu provázení tak mohu prožívat a předávat i nadále.

Děkuju nám všem.

The post Mužský kruh versus potřeba mentora v mém životě appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.