Jelikož je ještě příliš malá, aby k nám promlouvala slovy, dělá to za pomocí zvuků s proměnlivou energetickou intenzitou a čtyř končetinovou gestikulací.

Někdy je celkem oříšek poznat, zda se právě hlásí na krmení, nebo se potřebuje „pouze“ emocionálně vyjádřit. V naší náruči, aby cítila, že je přijímaná taková jaká je, že má naši plnou pozornost.

V druhém případě se nám při detekci jejích a tím i našich aktuálních potřeb skvěle osvědčují dvě knížky.

Psychologický výklad pohádek od Marie-Louise von Frank a již kultovní kniha v této oblasti od Naomi Aldortové Vychováváme děti a rosteme s nimi.

S obou případech s knihami pracujeme intuitivním způsobem tak, že si položíme například tyto otázky: „Co nám naše dcera chce říct, nebo co potřebuje, co potřebujeme my sami, každý zvlášť nebo i společně?“ Pak otevřeme knihu právě tam, kde máme, a čteme, kam nám pohled padne.

Cituji z knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi:

„Ideální výchova, kdy se dítěti dostává pouze laskavosti, se daří jen málokdy. Jakkoli moc si přejete, abyste se k dítěti chovali co nejlépe, přijímejte také své i jeho chyby. Buďte upřímní a umožněte dítěti, aby vám mohlo bezpečně sdělit, jak se cítí. Tím, že rozpoznáte, co dítěti ublížilo, obnovujete znovu důvěru tam, kde byla přerušena.“

Pak už je pro mě, moji ženu, nebo pro nás oba snadnější, když máme inspiraci, o co se může zrovna jednat, si v sobě vyjasnit, zda se aktuální téma a jeho způsob sdílení týkají spíše naší dcery, nebo nás samotných. Někdy naše dcera potřebuje vědět, že to, co jsme přes den s ženou mezi sebou řešili, se jí netýká, že si to vyřešíme, jen třeba ne hned, ale hlavní je, že se jí to netýká.

Jindy zase potřebuje cítit, že se její i naše vzájemné pocity bezpečí a sebedůvěry dají obnovit. Při rozhovoru ve smyslu, že se omlouvám/e, že se nemusí všechno podařit hned, nám ani jí. A hlavně, že je tu vždycky možnost to zkusit znovu a znovu. Jde ale hlavně i o to, jak vážně to myslíme.

Je úžasné sledovat schopnost novorozeněte, jak dokáže komunikovat celistvě. Tedy jak na tělesné, duševní, emocionální a pomaličku i racionální úrovni. A to současně. Ano, není to asi dnes již žádná novinka, že když se dítě narodí je na úrovni duševního a emocionálního spojení nejcitlivější, je tedy s těmito svými potřebami a vjemy nejvíce v kontaktu, ale i tak je úžasné smět to zažívat na vlastní kůži.

Dcera se pokaždé, když se nám podaří rozklíčovat, co nám chce říct, uklidní a během vteřiny je z tygra zase žulidlo.

Celá komunikace za těch šest týdnů mi vlastně připadá, že je postavena na faktu, že se nic nedá udržet věčně, akorát ten otoč ztrát a obnovení důvěry s šestitýdenním mimčem je tedy neskutečný. Jakmile ji nebo sami sobě začneme „lhát do kapsy“ nebo ji začněme utěšovat, když ona o to ve skutečnosti nestojí, okamžitě spustí.

Pravda, je výjimka, se kterou se teď učíme pracovat.

Je jedna situace, kdy dcera změní svoji pořadí priorit po své emocionální stabilitě.

Když ji nabídneme prso. Jídlo a dudlík současně. Nají se a současně se tím uklidní. Double přínos. Dcera je v pohodě, ale je to pastička pro nás, dát ji prso, i když je najedená. Je taková berlička, jak si ulevit i tam, kde vlastně nechceme slyšet, co nám chce říct. Když se zrovna jedná o tu situaci.-)

Naštěstí se při vzájemné spolupráci s ženou, i s paní Aldortovou, nakonec nějak všichni domluvíme. Je to cesta. Za mě je hlavní to nepřestat zkoušet a objevovat.

Děkujeme.

The post Co vlastně chce? appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Napadlo mě, jak my dnes tento cyklus začátků, průběhů a konců prožíváme v našich vztazích.

Na základě bolesti, která je často spojována s finální podobou konce našeho života, jsme vědomě odmítli i ty malé každodenní konce, které jsou ovšem pro zdravý průběh našich spokojených životů stejně tak důležité a nezbytné jako jejich začátky.

Bez konce totiž žádný nový začátek nemůže přijít.

Jedna z možností, která se pro konkrétní spojení s tímto tématem nabízí v oblasti partnerských vztahů, je příklad situace rozchodu neboli konce vztahu mezi dvěma lidmi.

Není stále obvyklé vědomě a postupně procházet rozchodem a připravovat se na jeho konečnou fázi. Případně zjistit, že konečný rozchod není vlastně vůbec třeba.

Na zmíněné stránce se píše ještě jedna věta, kterou si tu tak trošku s polo zatajeným dechem dovolím citovat: Prý až 70 % lidí umírá jinak a jinde, než by si přálo.

Zamyslel jsem se, kolik vztahů končí jinak a jinde, než by jim náleželo.

Přesto ve chvílích, kdy si často už nevíme rady, když už nemáme chuť ani sílu pokračovat, když nám náš vztah nepřináší ani špetku smyslu, naděje stále existuje.

Tato cesta spočívá v tom, že si uvědomíme rozdíl mezi naším strachem z konečné smrti, který nás přirozeně zastaví, a strachem z malých každodenních konců, které ve vztahu umožňují obnovu a růst.

Můžeme se tak následně těmto dílčím strachům podívat postupně do očí a díky tomu si můžeme začít povídat i o věcech, které pro nás nejsou příjemné, které vlastně nechceme slyšet, ani se o nich bavit, protože máme strach, že by mohly vést ke konci našeho vztahu.

Dovolit si v takovýchto chvílích vytvořit prostor pro zamyšlení o našich často skrytých přáních, potřebách a tužbách (dovolit si chvíli nevědět) není snadné, ale je to téměř vždy možné.

novu se rozhlédnout okolo sebe tam, kde už vlastně nechceme být. Znovu se spojit s možností, že můžeme také chvíli nevědět, nás spojí přesně s tou částí naší konečnosti, která si žádá naši pozornost. Která potřebuje být uznána.

Nic víc, nic míň.

Tento léčebný a znovu obnovující se proces života tedy potřebuje, aby bylo pečováno naší pozorností o všechny jeho části.

Jak o jeho začátek, průběh, tak o vždy přítomnou možnost jeho konce.

Ve chvíli, kdy spojíme všechny tři části vědomě dohromady, i když jim nemusíme úplně rozumět, smysluplnost našich životů a našeho společného vztahu se ukáže.

A tím se ukáže i nový začátek.

Je tam, kde jsme se až do této chvíle, často podvědomě, báli konce.

Na závěr bych se s vámi rád podělil o větu, která mě oslovila nejvíc: „Všichni si myslíme, že na hovory o smrti je ještě příliš brzy, dokud není příliš pozdě.“

A to platí jak u té finální, tak u těch každodenních.

The post Čas mezi zrozením, životem a smrtí appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Zaujal mě způsob vyprávění příběhu ve dvou časových linkách.

Tentýž muž a tatáž žena se po dvaceti letech opět setkávají, aby si svá rozhodnutí, která vedla ke konci jejich vztahu před dvaceti lety, mohli do vyjasnit, porozumět jim, odpustit si a jít dál.

Když se do sebe poprvé zamilovali, bylo jim tak 17 let. Okolnosti jejich životů je však rozdělili na dalších 21 let. Jeden most ale zůstal, společný starý přítel, který jim po své smrti odkázal dům, ale a vytvořil tak příležitost se znovu setkat a navázat tam, kde skončili. I když jsou oba protagonisté po dvaceti letech již mnohem více nohama na zemi, co se týká dalších oblastí svého života, ve vztahu k sobě jsou stále do sebe zamilovaní.

Nikdy spolu nakonec nebydleli, nemuseli spolu řešit každodenní problémy a události společného dlouhodobého vztahu a života, včetně práce na vztazích, které s tím jejich neodmyslitelně souvisí. Partnerský vztah není jen romantický a idealistický jako vztah párový, ale je i racionální a realistický.

I když se všichni ve filmu snaží, aby druhé setkání hlavních hrdinů po dvaceti letech bylo založeno na lásce, tedy na podstatně širším spojení než je spojení na základě zamilovanosti, fakta hovoří jasně. Hlavní hrdinové jsou opět “pouze” zamilovaní. A proto se jejich vztah opět nerozvine. Opět to dojde do emočního maxima a pak konec.

Možná se tento film mohl jmenovat místo Co s láskou, Co se zamilovaností. I scénaristé, filmaři, herci jsou jenom lidi a hledají odpověď na své vlastní potřeby, když tvoří své dílo. A snaha vytvořit dílo, kde příběh nekončí ve chvíli, kdy se zamilovanost mění v lásku, kdy se párové nastavení vztahu začíná snažit o rozšíření na partnerskou úroveň, je opravdu veliká. Všichni to chceme mít, ale jen někdo proto chce něco udělat a naučit svému vztahu porozumět. Obzvláště, když tady vlastně žádná mapa vývoje partnerského vztahu doposud nebyla.

Pokud patříte k lidem, kteří jsou připraveni riskovat a znovu a znovu se vracet na začátek, podle toho jak to vy sami, nebo váš společný vztah potřebuje. Čtěte dál.

Jak fungujeme, když jsme zamilovaní.

Díky oboustranné otevřenosti vše prožíváme opravdu intenzivně. Naše pocity blízkosti a důvěry jsou na maximu. Je to impulzivní, spontánní, dynamické, rychlé a hned. Když jsme zamilovaní, jedeme na 100+100 % a oba jsme prioritně nastavení na to samé, být spolu a co nejvíce své pozornosti věnovat jeden druhému ve jménu vytvoření společného vztahu.

na počátku společného vztahu, v období zamilovanosti fungujeme tak, že se není třeba domlouvat. Není potřeba si připravit prostor a čas na to, abychom se domluvili na záležitostech vztahu, které potřebujeme řešit na dlouhodobější úrovni. Když jsme zamilovaní, tak dlouhodobější otázky vůbec neřešíme, nebo je prostě vyřešíme za pomoci ANO a NE, což je dostačují komunikační způsob pro toto období.

V počátečním období vývoje společného vztahu přirozeně upozaďujeme oba naše individuální, vlastní, vztahy. Vztahy muže a ženy, které tu byli ještě předtím, než se spolu potkali.

Rozšíření vztahu z párového do partnerského nastavení.

Stejně jako potřebujeme rozšířit naše dovednosti o partnerský způsob vytváření našeho vztahu, potřebujeme rozšířit, a tím přenastavit, i naše pocitově emocionální rozhraní odpovídající pocitů zamilovanosti, na celkové prožívání, kterému můžeme říkat láska. Těžko se tento termín a stav definuje, ale láska na rozdíl od pocitu zamilovanosti nemá protiklad, což znamená, že láska zahrnuje všechny naše pocity, emoce, myšlenky. Včetně těch, které bychom mohli označit za stínové, nebo bychom jim mohli chtít dát jakoukoliv jinou negativní konotaci. Nebo je zcela odmítat.

Rozšíření našeho společného, doposud párově tvořeného vztahu, zpomalujeme na dlouhodobější uživatelskou úroveň. To znamená, že se kromě společného vztahu opět začínáme mnohem více věnovat i našim vlastním individuálním vztahům. Tím přirozeně vzniká potřeba jiné komunikace a vztahování ve vztahu, který byl doposud kromě jiného nastaven pouze pro dva lidi.

Ale v partnerském vztahu jsou tři. Muž, žena a jejich společný vztah. Všichni tři účastnící, když počáteční období zamilovanosti skončí, mají stejné potřeby a pravomoci. Jak to tedy udělat, aby i když jsou každý jiný, chtěli ve výsledku to samé?

Každý z partnerů jak vztah pokračuje potřebuje postupně více prostotu v rámci individuální svobody, tak jak tomu bylo před jejich prvních setkáních na začátku společného vztahu. Tím pochopitelně intenzita (hloubka) spojení mezi nimi, pocitů blízkosti, na kterou byli zvyklí, slábne.

Jak to postupně vybalancovat, jak přejít z období zamilovanosti do období lásky?

Je třeba k párovému způsobu vytváření vztahů přidat nové způsoby komunikace a vztahování. Ty partnerské.

Podívejte se na film Co s láskou a napište mi, jak jste tento příběh a jednotlivá období ve vztahu obou hrdinů vnímali a pochopili vy. Každý další pohled je vítaným zdrojem inspirace, zkušenosti a následné akce.

The post Most mezi zamilovaností a láskou appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Na venek to může vypadat různě. Mnohdy i tak, že se nám ve společném vztahu daří, ale sami za sebe tak trošku nevíme, co dál.

Příčiny vedoucí k nevěře často nevyplývají jen z problémů a nenaplněných potřeb našeho společného vztahu, ale mnohem častěji nám zrcadlí nedokončený proces v našem osobním vztahu, který máme sami se sebou.

Proč tato dvě témata propojuji?

Mimo jiné i proto, že jedním ze zdánlivých přínosů nevěry je totiž ten samý vzorec, na kterém funguje i práce s terapeutem. Jedná se o rozšíření vztahu ze dvou lidí na tři. Což nám stejně tak jako při terapii přináší odstup a další úhel pohledu na náš dosavadní partnerský vztah.

Ale i když jsou jisté rysy na začátku obou procesů na první pohled podobné, určitě nepřináší stejné výsledky!

V případě nevěry se totiž obvykle jedná o uvíznutí ve vztahování v podobě párové zamilovanosti. Nikdo nás neučí, jak ve vztahu postupně přejít z nastavení párové zamilovanost v  partnerskou lásku. Ale jako bychom to i bez znalostí fungování partnerských vztahů tušili, zakopaný pes je právě v období zamilovanosti.

Potom je rozhodnutí o potřebě znovu se zamilovat vědomě i podvědomě logickým krokem.

Zatím ale spíše jen malé procento lidí dokáže tímto procesem projít společně se svým stávajícím partnerem a nemusí kvůli tomu rozšiřovat svůj vztah o třetí osobu, která v roli milence či milenky hledá totéž, jen z jiného úhlu. Takže vám s tím ve výsledku určitě neporadí, spíše se vaše celková situace ještě více zkomplikuje.

Pojďme se pro zajímavost podívat, jak může vypadat začátek nevěry.

Potkáte člověka, se kterým si můžete najednou povídat o svých myšlenkách, potřebách a nápadech, o kterých si ve vašem partnerském vztahu už nepovídáte, nebo jste si o nich nikdy ani nepovídali. Prázdná nádrž vaší osobní potřeby po hlubším (emočním) spojení a uznání se začne plnit.

Možnost povědět někomu, kdo nás se zájmem poslouchá, svůj příběh, je jako se znovu zamilovat.

Už jen skrze jeho pozornost přichází pocity uznání a ocenění, které nám přináší novou chuť do života. Naděje ve spokojený a šťastný partnerský život ožívá a roste tak rychle, jak na poušti po dešti vyraší květy po dlouhodobém období sucha.

Pokud máte už zkušenost s terapeutickou spoluprací, můžete sami vidět, že průběh počáteční fáze setkávání je až sem velmi podobný. Jak u nevěry, tak u spolupráce s terapeutem.

V rámci prvního setkání s potencionálním milencem nebo milenkou, osobou která nás přitahuje, by to zde ale mělo skončit.

Párová zamilovanost, i když je základním stavebním kamenem každého vztahu, některé věci neumí. Není trpělivá a práce s hranicemi jí taky moc nejde. Proč taky, není to její parketa. Není tu proto, aby všechno zvládla sama.

Je součástí vývojového procesu celého vztahu. ALE. Ten smrtící tríček je v tom, že se chová tak, jako že to sama zvládne. Dělá, že neví, kdy dost je dost a chce všechno hned. Chová se způsobem, který vyvolává pocit, že když odejde, odejde navždy a už se nevrátí. Že je nepostradatelná.

Terapeut jí to moc nebaští. Umí uznat a pracovat s její rolí ve vztahu, s její krásou, smyslností a silou (ohněm) nových začátků. Zná a respektuje její odhodlání a místo ve vývoji vztahu. Stejně tak jako její potřeby, které jí postupně umožní přejít v partnerskou lásku.

A vám se tím otevřou nové možnosti, které budete moci sdílet s vaším partnerem otevřeně a s respektem.

Vykročit cestou profesní spolupráce není ve srovnání s nevěrou o okamžité vzájemné fascinaci mezi dvěma lidmi, ale o postupném procesu budování respektu, bezpečí a práci s novými informacemi.

A o to právě jde. Často se jedná o delší proces než u nevěry, ale přínosy tohoto způsobu, jak se znovu najít a porozumět své roli ve svém a vašem partnerském vztahu tak, aby to ZNOVU fungovalo, jsou jednoznačné.

A to bez rozdílu.

Ať už se svým vztahem začnete pracovat před případnou nevěrou, nebo v jejím průběhu či ve fázi vyrovnávání se s následky.

The post Nevěra nebo terapeut? appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

A to i přesto, že jsem nestihl udělat večeři, na čemž jsme se včera se ženou domluvili.

Pokud moje žena opravdu něco miluje, tak je to připravená večeře, něco teplého k jídlu, když se po celém dni vrátí domů. Zpočátku našeho vztahu, když jsem v podobné situaci nestíhal, nebo se mi nechtělo vařit, jsem tuto variantu zkoušel nahradit teplým čajem, ale jak ho po ránu žena miluje, večer to nezabírá.

Zhluboka jsem se nadechl a stará pera v letitém ušáku po dědovi zazpívala svoji píseň. Kroky utichly, klíč v zámku dosáhl svého maxima a začal se otáčet.

Někdy si nechávám otevřené dveře z obýváku do předsíně.

Světlo se rozsvítí, batoh a taška jsou hbitě přemístěny na skříňku u vchodových dveří. Přichází okamžik, kdy si žena vysvléká bundu, nebo kabát. Mám krásnou ženu, tedy mně se líbí, a těším se vždy na chvíli, kdy ji znovu spatřím.

Ona chvíle se přiblížila.

Podle toho, jak moc velký hlad žena má, přijde její zvídavá otázka „Miláčku, co máme k jídlu?“ buď z koupelny, z ložnice, anebo mi ji položí těsně předtím, než mě políbí.

Jelikož jsem nedodržel slovo a rozhodl se i přes naši domluvu věnovat se něčemu jinému, znejistěl jsem a dostal nápad, jak alespoň ještě na chvíli odvést pozornost.

I když pera v ušáku pode mnou tentokrát spíše zaskřípala, zůstal jsem i nadále odhodlán projevit svoji dnešní podobu lásky ke své ženě po svém:

„Miláčku, prosím tě, nekoupila jsi cestou náhodou něco k jídlu?“

Celý byt ztichl.

Odpověď přišla z nečekaného místa. Zakručelo mi v břiše. Než jsem se z toho vzpamatoval, žena stála přede mnou s výrazem divoké kočky na lovu.

Zbývala mi tedy už jen poslední možnost! Naférovku ženu informovat o tom, proč jsem se rozhodl místo vaření pracovat, a proč jsem jí to nedal pokud možno včas vědět.

Pravda vždycky zabere, ne vždy nasytí, ale poprava se většinou nekoná.

„A co bylo tedy tak důležité?” zeptala se mě ta hladová paní nade mnou.

„No, přišel jsem na to, že my muži bychom někdy potřebovali ocenit od našich žen i za to, že se někdy vědomě rozhodneme změnit dohodu a riskujeme, že naše ženy budou nespokojené, nešťastné, nebo naštvané.

Že vás prostě MY MUŽI potřebujeme MILOVAT PO SVÉM!“

The post Návrat spokojené ženy appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Leden se blížil ke konci a mně se ten den dařilo. Vyšel jsem z pracovny a zadíval se oknem ven. Bylo zataženo, ale nesněžilo. Rozhodl jsem se rychle. Odpoledne strávím v lese. CHKO Blanského lesa leží nedaleko Českých Budějovic na trase vlakového spojení s Šumavou. O hodinu později jsem už nastupoval do vlaku směrem Holubov. Nevybíral jsem si místo, spokojeně jsem si hned sedl na první dvojsedačku za vstupními dveřmi do vágonu.

Seděla přímo naproti mně. Měla tmavé dlouhé vlasy, které ji zlehka zahalovali obličej. Pocítil jsem blízkost. Někoho mi připomínala.

Nevěnovala mi pozornost a dál si četla knížku se soustředěným, neproniknutelným výrazem. Vlak se již pomalu rozjížděl. Těšil jsem se na ten klid v lesích a užíval si radostného pocitu ze skvěle nastartovaného dne.

Znovu jsem se ale přistihl, jak se dívám na onu slečně přede mnou. Začal jsem přemýšlet o možnosti seznámení. Říkal jsem si, že není velká, že za chvíli vystupuji. Cítil jsem ale, že čekám na vhodnou příležitost.

Zvedla oči a podívala se z okna. Na její tvář dopadalo měkké denní světlo. Její prsty si hráli s konečky vlasů, které se v letmých dotycích potkávali s jejími rty. Čas se na okamžik zastavil.

Zašeptal jsem do hřmotného zvuku jedoucího vlaku “Jste krásná”. Než se znovu začetla, sekla po mně pohledem. Jejímu pohledu jsem ale neuhnul. Místo toho, ve mně někdo promluvil nahlas:

“Promiňte slečno, kdybyste měla pocit, že jsem se na Vás díval,… tak jsem se díval.”

Začali jsme si povídat. Jmenovala se Eliška. Čas plynul velmi rychle a zastávka Holubov, na které jsem vystupoval, byla za dveřmi.

Stejná síla, která mě s touto slečnou spojila, mě nyní během okamžiku vystrčila z vlaku. Stál jsem na perónu a díval se, jak odjíždí. Najednou ve mně začal narůstat zvláštní pocit. Zvedl jsem ruku a zamával jí. Zamávala mi také a byla pryč. Až potom, když už byl vlak za zatáčkou, mi došlo, že jsem si neřekl o telefonní číslo.

Prvotní pocit, že to tak mám být, během času postupně bral za své. Asi po měsíci jsem jel touto trasou znovu. Říkal jsem si: “Vlak procházet nebudu, to je blbý. Zeptám se průvodčího”.

Docela mě překvapilo, jak jasný popis oné ženy se mi podařilo během chvilky sestavit. Pan průvodčí se svojí rozhodností nebyl o nic pozadu. V mžiku se mnou byl hotov: “Ta s námi určitě nejede!”

O další tři a půl měsíce později, pátého května, jsem na stejné trati jel znovu. Tentokrát do stanice Hůrky, která je od Budějovic co by kamenem dohodil. Byl jsem na nádraží dříve, tak jsem si šel sednout do vlaku. Díval jsem se ven z okna a najednou, šla po peronu. Pohodila hlavou, vlasy měla zapletené do copu, podívala se na mě… a nic.

Řekl jsem si, že je to už přeci jen docela doba, že mě třeba nepoznala. Její tvář jsem si už úplně nepamatoval, ale ten pocit blízkosti se připomenul. Dosnídal jsem. Do odjezdu vlaku zbývala ještě chvilka. Říkal jsem si, že jsem v klidu, ale nebyl jsem.

Sedla si nahoru, ten den jel “dvoupatrák”. Vyšel jsem po schodech na druhé straně vozu, než seděla. Nyní byla ke mně čelem. Když jsem šel uličkou přes celý vagón, už jsem neměl pocit, že mě nezná.

Bez okolků jsem se tedy zeptal: “Promiňte slečno, jste Eliška?”

Bez okolků mi odpověděla že, NE.

Nebyla to celá věta, ale než jsem si to uvědomit, uplynula snad nejdelší chvíle v mém životě.

Celá věta zněla: “Ne, ale jsem její jednovaječné dvojče Jana a já asi vím, kdo jste Vy.”

Jen jsem zvládl naznačit rukou, jestli si smím sednout naproti ní. Vykuleně a současně s vděčností jsem usedl. Míra důvěry mezi námi jakoby plynule navázala tam, kde jsme ji se slečnou Eliškou zanechali. Ten ohňostroj pocitů v mém těle byl zcela unikátní a já si jen říkal: “Hlavně pomalu.”

Což se mi moc nedařilo. Po chvíli, kdy už se vlak dávno rozjel, jsem se slečny Jany zeptal, zda by mi mohla dát telefonní číslo jak na svoji sestru, tak i na sebe. K mé velké radosti souhlasila.

Jednovaječná dvojčata. Byl jsem zmaten. Slečna, která seděla naproti mně, vypadala stejně, zářila stejně jako ta v lednu, ale říkala mi, že je Jana. Jen kdybych měl ještě o trochu více času! Eliška, Jana, Jana, Eliška…

Amplión ve vlaku oznámil stanici Hůrky.

Strach z toho, že mi zase zmizí, začal pracovat na plný výkon a ve mě zase někdo promluvil: “Víš co Jano, co kdybychom se sešli všichni tři?”

Jana se šibalsky usmála. Řekla mi, že se poradí s Eliškou a dají mi vědět. Stál jsem na perónu a díval se, jak odjíždí. Najednou ve mně začal opět narůstat zvláštní pocit.

“Všichni tři???”

Následující tři dny po setkání se slečnou Janou byly “moc fajn”. Proč každý vyprskl smíchy, když jsem mu vyprávěl o mém nápadu s trojkou?

Ale já jsem skutečně potřeboval pomoc. Setkání se sestrou Janou mi překrylo již časem odeznívající pocity ze setkání s Eliškou. Nevěděl jsem najednou, kterou cestou se mám vydat. Zavolal jsem své koučce. Položila mi jen jednu otázku: “Co skutečně chceš?”

Nepřivedlo mě to k odpovědi, ale dalo mi to směr. Bylo tu místo, které mě mohlo podpořit při mém rozhodnutí. Místo, kterému jsem o slečně Elišce vyprávěl chvíli po našem setkání. “Orlí skála” – Blanský les. Vypravil jsem se tam!

Když se vítr utišil a den se začal opět barvit tím měkkým oranžovým světlem, které měla při našel prvním setkání ve tváři, zavolal jsem jí.

The post Jak jsme se potkali appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.