Nerozumím tomu, co potřebuju

“Jsem ve fázi, kdy nerozumím tomu, co potřebuju.”

Tuto větu s nadcházejícím podzimem slýchám častěji než v jiných částech roku. Světla ubývá, příroda zpomaluje, ochlazuje se a nás všechno zve do většího klidu a tepla, blíž k ohni.

K ohni vlastní přeměny, sebereflexe a zamyšlení. Za celý dosavadní rok jsme toho hodně udělali a zvládli, ale ne všechno, co jsme vytvořili, má s námi pokračovat dál.

Začíná čas Fénixe a znovuzrození z vlastního popela, nebo, lépe řečeno, z toho, co se v popel nepromění. Z toho, co zůstane.v
Tento proces chvilku trvá a jeho nedílnou součástí je právě onen stav, kdy si ve svém životě nemusíme být čímkoliv jisti.

Jak si tento stav můžeme zjednodušit?

Pro snížení konfliktu s tímto naším stavem je dobré si hned na začátku říci, že tento proces, kdy nevíme a nejsme si po určitý čas jisti skoro ničím, je v pořádku a do celkově spokojeného života patří.

JE TO V POŘÁDKU.

V průběhu tohoto období, kdy se boří staré a nové ještě nestojí, pracujeme podvědomě nebo vědomě z velké části s našimi představami, přesvědčeními a dalšími typy pravd. Jednou z forem těchto pravd, se kterou v tomto období můžeme začít nejlépe spolu/pracovat, je ILUZE.

Co to vlastně iluze je? Iluze je polopravda. To znamená, že část tvrzení, názoru, vzorce myšlení je pravdivá a část ne. Té pravdivé jsme porozuměli a uměli si sní poradit, ta nepravdivá část odpovídá té části sdělení, které jsme nerozuměli, nebo jsme s ní byli v rozporu.

Možnost se doptat, jak to skutečně bylo, jak jsme tomu měli porozumět, co jsme s tím měli nebo neměli dělat, nebyla v době vzniku těchto iluzí, což patrně pro většinu z nás bylo v období našeho dětství a dospívání, v našich možnostech.

A tak se k nám tato možnost doptání se a vyjasnění si vlastních přesvědčení a myšlenkových vzorců od doby jejich vzniku opakovaně vrací a nabízí nám jejich vyjasnění.

Protože dnes, dnes se už zeptat můžeme. Vždy alespoň ohledně té iluze, která nám je právě teď nabídnuta.

Jak? Pro vyplynutí konkrétních iluzí nejraději chodím do přírody, nebo si sednu na oblíbeném místě, kdekoliv, kde se můžu uvolnit a nechat vlastní myšlenky jen tak plynout.

Myšlenky mi ty konkrétní iluze, jejichž čas dozrál k přezkoumání a vyjasnění, přinesou.

A součástí tohoto uvolněně zaměřeného procesu je právě ona chvíle, kdy nerozumíme tomu, co se to děje nebo co právě POTŘEBUJEME.

Pokud jsme si tohoto procesu vědomi, známe jeho účel i přínos pro náš život a umíme s ním pracovat, může být tento stav NEVĚDĚNÍ opravdu jen záležitostí několika hodin.

Ve chvíli, kdy se naše iluze dostaví a je připravená k setkání, vlastní práce s ní není už nijak složitá.

Jedná se vlastně o rozhovor.

Můžete začít tím, že své iluzi poděkujete. Dále se jí můžete zeptat, nejlépe nahlas, nebo písemně (záleží, co vám více vyhovuje), co vám vaše iluze chce říct, co vám přináší?

To, co vás napadne, si můžete zapsat. Tím se celý proces vyjasňování ještě více zefektivní a vy s novými informacemi budete moci mnohem lépe pracovat.

A hlavně je nebudete muset držet pořád v hlavě. To je další velký přínos tohoto procesu. Snížení tlaku s ohledem na to, na co všechno musíte stále myslet.

Závěrem. Každý VYJASŇOVACÍ proces potřebuje i svoji NEJASNOU část. Prostor, kdy sami sobě dovolujeme nevědět, pochybovat a odevzdat se.

DOVOLME SI TO.

“To, že si dovolujeme o sobě také pochybovat, nás činí více skutečnými, ne méně.”