• váháte, ztotožnujete se, uzavíráte spojenectví, bojujete, důvěřujete,
• prověřujete, hledáte inspiraci, nacházíte motivaci, máte odvahu nedělat nic,
• pečujete, milujete, prožíváte radost, strach, sdílíte své obavy

toto poznávání sebe sama nám v našem životě ukazuje cestu, jak žít a porozumět nejen svému životu, ale i životu ve spojení s naším partnerem, našimi rodiči, dětmi, přáteli a všemi lidmi, se kterými naši cestu spojit máme, ale i nemáme.

INDIVIDUÁLNÍ VZTAH

Je to náš nejdůležitější a také nejdelší vztah, který máme a budeme mít. Jeho kvalita se ale současně odvíjí nejen od toho, do jaké míry znáte sami sebe, ale i od toho, do jaké míry známe své blízké vztahy, které nás formovaly, ovlivnily a staly se naší součástí. To do jaké míry dnes dokážete svůj vlastní vztah propojovat i se vztahy dalších lidí a celou společností, ve které žijeme, je skutečným zrcadlem toho, do jaké míry jsme spojeni sami se sebou.

KONFLIKT

Ten má ve svém celkovém průběhu tři vývojové fáze.

První fázi obvykle známe pod pojmem

Hádka

Podmínky pro hádku jsou většinou právě málo vlastní energie a neporozumění tomu, proč se vlastně hádáme, nejedná-li se o hádku se prostě jen potřebujeme pohádat, jinými slovy vybít nashromážděnou energii, ten stres. Obvykle se hádka strhne bez našeho záměru, jsme ji vlastně zaskočeni.

Druhá vývojová fáze je postupně měnící se stav mezi hádkou a vědomým konfliktem. Já mu říkám

Nevědomý konflikt

Rozdíl mezi hádkou je v tom, že do této komunikace vstupujeme vědomě, nebo jsme si schopni všimnout, že nějaká vzájemná konfrontace přichází a my se ji nevyhneme. V tomto období se patrně učíme poznávat a mluvit o nových věcech a potřebách jak v našem vlastním osobním vztahu, tak o potřebách ve společném vztahu s naším partnerem.

Třetí fáze konfliktu, je

Vědomý konflikt

Do vědomého konfliktu vstupujeme dobrovolně a cíleně, s určitým záměrem, který vyplývá z toho, že už jsme se o sobě a našich potřebách naučili trošku víc přemýšlet, mluvit, rozpoznat je a porozumět jim. A to nejen na naší racionální, ale i emocionální a duševní úrovni. Tedy na úrovní hlubšího smyslu a směřování jak našeho vlastního života, tak současně našeho společného vztahu s naším partnerem.

LÁSKA

To nejdůležitější, co se o LÁSCE můžete dozvědět, je, že LÁSKA jako jediná nemá PROTIKLAD.

Například nenávist je jen jedna z mnoha podob lásky. Díky tomu můžeme vlastně ve spojitosti s láskou cítit to, že může být, a je, bezpodmínečná. Kdyby její jednu konstantní a neměnnou podobu definoval jakýkoliv protiklad, tuto schopnost by pravděpodobně ztratila. Láska tedy není něco, co se dá získat, o co máme usilovat. To jen naše způsoby, kterými jsme se k ní naučili vztahovat se různí. Přístup k lásce, je cesta k lásce. I proto je často na začátku této cesty za láskou tím nejcennějším možnost si všimnout, kdy a kde tento termín používáme, co jím chceme vyjádřit nebo dosáhnout.

OSAMĚNÍ

Potřeba osamění k nám přichází, když se děje něco pro nás osobně opravdu důležitého. Když se potřebuje podívat opravdu blízko sami k sobě. Je to vnitřní cesta přes naše myšlenky, emoce blíže a hlouběji k našemu středu, do světa našeho i kolektivního podvědomí. K naší duši.

Duši, která k nám promlouvá jazykem intuice. Pokud tento hlas chceme zaslechnout, potřebujeme jít hlouběji, do většího vnitřního klidu. Na povrchu našich každodenních racionálně-emočních událostí je tento hlas totiž velmi snadné přeslechnout. Na tomto místě se přes spojení se s kolektivním nevědomím můžeme opět spojit s naší VÍROU v celkový proces našeho života.

S pokorou k něčemu, co nás přesahuje, ale současně by to bez nás nebylo úplné. Zde máme své jedinečné místo, ze kterého můžeme naplňovat podstatu naší osobní existence svého života. Vracíme se tak do okamžiku, kdy jsme se pro tento náš život a naše jednotlivé vztahy v něm už dávno rozhodli, a nyní potřebujeme tomu, proč jsme se tak rozhodli, “už jen” porozumět.

Proces osamění si v celkovém procesu vývoje vztahů a vztahování často zaměňujeme s vývojovým procesem samoty. Proces osamění a jeho účel v našich vztazích nám tak často zůstává skryt a my se mu pouze ze strachu z neznáma bráníme a snažíme se mu v našich vztazích vyhnout, nebo jím co nejrychleji projít.

PÁROVÁ TERAPIE

Při párové terapii se účastní sezení oba partneři najednou. Pro zajištění individuálního i vzájemného respektu, prostoru bezpečí, podmínek pro obnovení důvěry či nastavení nové tvůrčí spolupráce ve smyslu fungování partnerských vztahů, kdy se domluvíme na podmínkách a pravidlech fungování tvůrčího rozhovoru ve třech. Například, vždy mluví jen jeden, další dva naslouchají.

PÁROVÝ VZTAH

Pojem párový vztah v dnešních vztazích není zcela ukotven. Pojďme si jednotlivá fakta a souvislosti s tímto pojmem uvést na pravou míru.

Co je to tedy párový vztah z pohledu fungování ve vztahu dvou lidí?

Funguje tak, aby podpořil vznik nového společného vztahu na jeho začátku. A to je všechno. Žádná další očekávání směrem k vytvoření budoucího společného vztahu fungujícího na principech vytváření partnerského vztahu, tam nejsou, nebo by neměla být.

Párovým způsobem vztahování vytváříme spojení na základech vzájemné otevřenosti, víry a počáteční důvěry, kterou jsme na začátku vývoje našeho nového společného vztahu dostali darem. Tuto nastavení můžete znát i pod pojmem, že jste zamilování.

Když chceme mít čistě párový vztah vstupujeme do společného vztahu se záměrem: poznáme se, užijeme si období zamilovanosti, užijeme si dynamiku tohoto krátkodobě trvajícího vztahu a uvidíme, jestli to bude všechno, až období zamilovanosti skončí, bude dál.

Je úplně v pořádku, že můžeme chtít společný vztah, který nemá ambice stát se partnerským vztahem a je nám zdrojem zamilovanosti, zážitků, oslav a možnosti nebýt chvíli na své cestě životem sami.

PARTNERSKÁ TERAPIE

Partnerská terapie souběžně propojuje spolupráci individuální a párovou.

PARTNERSKÝ VZTAH

Partnerský vztah se dá charakterizovat několika způsoby. Zmíním jen některé z nich:

Partnerský vztah funguje tak, aby podporoval vývoj vztahu nejen na jeho začátku, ale i v jeho následném průběhu a vývoji. Partnerský vztah počítá s tím, že se ne vždy bude dařit tak snadno a rychle, jako tomu bylo na začátku našeho společného vztahu. Počítá s potřebou odpočinku, potřebou si věci promýšlet, opakovaně vyzkoušet a také chvíli nevědět. Počítá s možností ponaučení se z vlastních i společných zkušeností a na základě toho vytváří přirozeně prostor a podmínky pro aktualizaci nejen svých vlastních potřeb společného vztahu, ale i potřeb muže a ženy, kteří společný vztah tvoří.

V partnerském vztahu společně fungují na stejné úrovni důležitosti dva individuální vztahy, vztahy muže a ženy, a současně i společný vztah, který se nám rozvinul z počátečního párového nastavení společného vztahu do partnerského nastavení a dorostl nám tak do dospělosti. Partnerský vztah je tedy založen na trojjedinosti.

Další pohled na partnerský vztah je, že se jedná vztah dlouhodobý. Sám čas ale pro vytvoření partnerského vztahu nestačí. Jde i o způsob, kterým vztah rozvíjíme a pracujeme s ním. Dlouhodobý vztah totiž funguje na pravidlech, které stručně řečeno vychází nejen z poznání sama sebe, ale i sama sebe a našeho partnera ve společném dlouhodobém vztahu. A to se nevytvoří za rok.

Partnerský vztah je vztah, ve kterém sami sobě i našemu partnerovi dáváme na výběr. V takto prožívaném vztahu tedy umožňuje a dáváme MOŽNOST VOLBY v situacích, když něčemu nerozumíme, nevíme, co se děje, nemáme náladu, nebo prostě jen nechceme vědět. Neřešíme jen otázky, na které se dá odpovědět buď ANO, nebo jasné spíše kategorické odmítavé NE. Partnerský způsob života potřebuje minimálně ještě jednu rovinu. Naši schopnost vytvořit podmínky, ve kterých jak sami sobě, tak i našemu partnerovi, umožníme hned NEVĚDĚT, kdy oba odevzdáváme vedení našeho společného vztahu do jeho rukou a dovolíme si o sebe navzájem opřít i tak, kde nám to doposud nešlo. Říká se tomu víra v proces.

Toto je důležitý bod, oblast pro zorientovávání se v základech fungování a vývoje partnerských vztahů. Pokud jste pro sebe v těchto několika bodech nenašli ten váš současný průsečík, ale současně cítíte, že tam je, zavolejte a společně ho pro vás zviditelníme.

PROBLÉM

Slovo a pojem PROBLÉM označuje situaci, která je připravena k řešení. Nic víc, nic míň. Neznamená to, že by bylo něco špatně, jen že si daná situace v tuto chvíli žádá naši pozornost. Může to být nová situace, nebo je to situace, ke které se vracíme opakovaně.

V souvislosti s tímto pojmem je také dobré si uvědomit, že potřeba řešit situaci není ta samá, jako potřeba vyřešit situaci. Tlakem na okamžitou potřebu vyřešení situace, u které není jasná její příčina, situaci nevyřešíme, spíše ji jen zhoršíme. Pojem problém tedy neznamená, že bychom danou situaci nezvládli vyřešit, znamená to, že nejdříve potřebujeme problém vyslechnout, pochopit, co se tedy skutečně děje, a postupně s ním začít pracovat.

SAMOTA

Proces samoty začíná plnit své poslání v našich životech a vztazích ve chvíli, kdy už se tolik necítíme osamělí. Schopnost být sami se sebou je součástí období, kdy už můžeme začít s naším návratem do aktivního vztahového života pracovat.

Osamění připravuje prostor pro naši osobní tvůrčí samotu. Jsou to dva různé procesy, které na sebe navazují. My často tyto dva procesy zaměňujeme a považujeme je za to samé.

I proto se pak ve svých hlubších pocitech nejsme schopni vyznat a nedává nám to smysl. Nevyznáme se sami v sobě. Jak bychom mohli, říkáme, že prožíváme jedno a přitom prožíváme úplně něco jiného. Hlava to nebere, srdce nekoordinovaně vyplavuje na protest vlny emocí a naše duše trpí.

SDÍLENÍ

Sdílení je konkrétní forma komunikace, s jejíž pomocí vytváříme bezpečné a respektující vztahové prostředí, které potřebujeme pro další navazující práci, a tou je obnovení důvěry ve vztahu mezi dvěma lidmi. Sdílením se také mohou předávat vlastní i převzaté informace a zkušenosti za podpory dalšího typu komunikace, kterým je vyprávění.

VÍRA

Víra ve vztahové terminologii mého pojetí nemá nic společného s jakýmkoliv náboženstvím, tak jak nám byla po staletí ordinována, nebo několik posledních desetiletí haněna.

Víra v naší psyché má především úlohu mostu, po kterém můžeme přecházet z naše podvědomí, tedy světa fantazie a představ do naší reality, do našeho vědomí, k našim myšlenkám a naší schopnosti se rozhodovat, jednat a vést. Propojuje nás na naší osobní a současně i kolektivní intuitivně instinktivní úrovni. Vypráví nám řečí intuice o tom, kdo jsme, kam jdeme, ke komu patříme, jaký je náš účel zde na zemi.

Víra nás spojuje s tím, co nás přesahuje, s tím, čehož jsme jedinečnou a současně nepatrnou součástí. Spojuje nás s tím, co nikdy neuvidíme celé, s tím, co ještě nemáme, toužíme po tom a věříme v to. Přináší odpověď na základní prvotní otázku u zrodu každého vztahu. Jak u vztahu, který máme sami se sebou, tak s druhým člověkem. Odpovídá nám na otázku PROČ? Proč jsem potkal právě tohoto člověka a proč jsem se zamiloval právě do této ženy, nebo do tohoto muže?

Aby naše víra nebyla slepá, potřebujeme ji spojit s důvěrou, která nestojí tolik na intuici, ale na již odžitých zkušenostech. Důvěra se učí praxí a tento samý vývojový proces můžeme spojit i s vírou. I ona, pokud nemá být slepá, se s námi poznává, učí a spolupracuje.

ZAMILOVANOST

ZAMILOVANOST je ve vztahu mezi mužem a ženou energií, která podporuje v počáteční fázi rodícího se společného vztahu jeho vznik. Sami sebe v období zamilovanosti máme tendenci přirozeně upozaďovat a více se věnovat potřebám vznikajícího vztahu. Ať už jsme si toho vědomi, nebo ne.

Období zamilovanosti je počátečním obdobím potencionálního partnerského vztahu, tedy vztahu s člověkem, se kterým jsme se už měli možnost více a blíže poznat, a to v opakovaně prožívaných situacích.

Fáze zamilovanosti je vlastně vztah ve vztahu, který funguje na pravidlech a dynamice vztahu krátkodobého. Vztah dlouhodobý, tedy partnerský funguje na jiných pravidlech.

I proto je zamilovanost a její období asi jedním z nejvíce skloňovaných a současně zaměňovaných témat při nekonečných diskuzích o možném fungování celkového procesu vytváření partnerkého vztahu.