VZTAHOVÝ SLOVNÍK

LÁSKA

To nejdůležitější, co se o LÁSCE můžete dozvědět, je, že LÁSKA jako jediná nemá PROTIKLAD.

Například nenávist je jen jedna z mnoha podob lásky. Díky tomu můžeme vlastně ve spojitosti s láskou mluvit a cítit to, že může být, a je bezpodmínečná. Kdyby její jednu konstantní a neměnnou podobu definoval jakýkoliv protiklad, tuto schopnost by pravděpodobně ztratila. Ale jelikož je toto zamyšlení o její bezpodmínečnosti prezentuji už pouze jako můj názor, můžete si samozřejmě vytvořit vlastní. Slovo láska nejlépe vystihuje nejen jeho racionální popis, ale především fakt, že LÁSKA je vlastně všude přítomný, nikdy nekončící proces, který nám umožňuje do nekonečna poznávat různé odstíny a podoby lásky a podle toho se řídit na cestě svým vztahem, celým životem.

ZAMILOVANOST

ZAMILOVANOST je jednou z podob lásky. A nejen to. Je její startovací vývojovou součástí. Velmi pěkně to můžeme vidět právě ve vývojovém procesu partnerských vztahů.
Na začátku vztahu, když se dva lidé potkají, tak se do sebe zamilují. Zamilovanost tedy předchází lásce, která disponuje, jak už jsme si řekli, nesčetně tvářemi. Když jsme na začátku vztahu, jsme zamilovaní a žádné další tváře, podoby lásky nepotřebujeme. Jsme jen zamilovaní. Intenzita této podoby lásky – zamilovanosti je nám všem jistě známa, je obrovská. Je to podpůrná dotační energie na začátku vztahu, kdy ještě nevíme, jak se tato počáteční milenecká fáze vyvine. Zda vztah bude pokračovat dál a postupně se stane vztahem partnerským, tedy dlouhodobým, nebo ne.  Zamilovanost je jako přídavné palivové rakety u raketoplánu, s jejichž pomocí se dostane na oběžnou dráhu Země, neboli na oběžnou dráhu našeho nově vznikajícího společného vztahu. Ke spokojenému kroužení okolo Země už tuto přídavnou energii nejen nepotřebuje. V dlouhodobějším partnerství se zamilovanost projevuje v podobě možnosti využití polohovacích trysek při občasném zážehu.

PARTNERSKÝ VZTAH

Partnerský vztah se dá charakterizovat hned několika způsoby:

• První co nás obvykle napadne je paradoxně to samé, jako když slyšíme termín Párový vztah, tedy vztah mezi mužem a ženou na osobní úrovni. Což je správně, ale v čem je tedy rozdíl?
• Partnerský vztah je vztah DLOUHODOBÝ. Dlouhodobý vztah totiž funguje na pravidlech, které stručně řečeno vychází nejen z poznání sama sebe, ale i sama sebe a našeho partnera ve společném dlouhodobém vztahu. To znamená, že za Partnerský vztah můžeme označit vztah s naší společnou historií, vztah, kdy už se známe. A to se nevytvoří za rok.
• Za třetí, partnerský vztah je vztah, ve kterém sami sobě i našemu partnerovi dáváme na výběr. V takto prožívaném vztahu tedy umožňuje a dáváme MOŽNOST VOLBY i v situacích, když něčemu nerozumíme, nevíme co se děje, nemáme náladu, nebo prostě jen nechceme vědět.
• Za čtvrté, v partnerském vztahu společně fungují jak naše dva individuální vztahy, muže a ženy, tak současně i náš společný vztah. Numerologické vyjádření partnerského vztahu je 1+1=3.

PÁROVÝ VZTAH

Pojem Párový vztah v dnešních vztazích není zcela ukotven. Pojďme si jednotlivá fakta a souvislosti s tímto pojmem uvést na pravou míru.

• Začneme tím, kdy obvykle tomuto termínu rozumíme. Většinou to není ve spojitosti s párovým vztahem jako takovým, ale s tím, když někdo řekne, že je párový terapeut. To hned víme, aha, člověk, který pracuje s mužem a ženou současně, pracuje tedy s párem.
• Co je to tedy Párový vztah z pohledu fungování ve vztahu dvou lidí? Je to označení počátečního společného období dvou lidí, kteří se potkali, zamilovali se a začínají se poznávat. Párový vztah má úplně jinou dynamiku fungování než vztah partnerský, která podporuje vznik nově se tvořícího společného vztahu a jednotlivé individuální vztahy muže a ženy upozaďuje. Dynamika krátkodobého vztahu je plná energie, otevřenosti a prvotní důvěry, kterou jsme zde dostali darem. Toto raketové období musí přirozeně jednou skončit. Nemusí ale skončit celý vztah, naopak. Zde jsme teprve na jeho začátku, tedy partnerském začátku, kdy se naše vlastní individuální vztahy opět začínají hlásit více o slovo, a současně nám umožňují na základě přenastavení dynamiky, tedy přístupu, přejít do vztahu dlouhodobého, tedy partnerského.

INDIVIDUÁLNÍ VZTAH

Individuální vztah je označení pro vztah, který máme sami se sebou. Je to náš nejdůležitější a také nejdelší vztah, který máme a budeme mít. Jeho kvalita se ale současně odvíjí nejen od toho, do jaké míry znáte sami sebe, ale i od toho, do jaké míry známe své blízké vztahy, které nás formovaly, ovlivnily a staly se naší součástí. To do jaké míry dnes dokážete svůj vlastní vztah propojovat i se vztahy dalších lidí a celou společností, ve které žijeme, je skutečným zrcadlem toho, do jaké míry jsme spojeni sami se sebou.

O roli a rolích individuálního a individuálních vztahů v párovém a partnerském fungování vztahů si můžete přečíst více u pojmů Partnerský vztah a Párový vztah.

SDÍLENÍ

Sdílení je konkrétní forma komunikace, s jejíž pomocí vytváříme bezpečné a respektující vztahové prostředí, které potřebujeme pro další navazující práci, a tou je obnovení důvěry ve vztahu mezi dvěma lidmi. Sdílením se také mohou předávat vlastní i převzaté informace a zkušenosti za podpory dalšího typu komunikace, kterým je vyprávění.

DŮVĚRA

Důvěra je zjednodušeně otevřenost. Můžeme být otevření sami k sobě, nebo k dalším lidem. Důvěra je proces, není to trvalý stav. Neměla by tedy být v našich vztazích cílem, ale parťákem na cestě k poznání toho, jak vztahy fungují. A my v nich. Důvěra je spojena s již odžitými zkušenostmi. Roste nebo slábne spolu s námi, přesněji s našimi zkušenostmi a naši schopností se z těchto zkušeností učit. Nestojí na vývojové spirále vztahů osamoceně, ale úzce spolupracuje s vírou. Ztráta důvěry je přirozená a nezbytná součást procesu její obnovy ve vztazích. Bez souvislostí spojených s její rolí se v našich vztazích můžeme setkávat se ztrátou důvěry v podobě pojmů jako je zrada, křivda a s dalšími velmi silnými a zraňujícími podobami neporozumění v rámci celého vztahového procesu mezi lidmi.

VÍRA

Víra ve vztahové terminologii mého pojetí nemá nic společného s jakýmkoliv náboženstvím, tak jak nám byla po staletí ordinována, nebo několik posledních desetiletí haněna.

Víra v naší psyché má především úlohu mostu, po kterém můžeme přecházet z naše podvědomí, tedy světa fantazie a představ do naší reality, do našeho vědomí. K našim myšlenkám a naší schopnosti se rozhodovat, jednat a vést. Propojuje nás na naší osobní a současně i kolektivní intuitivně instinktivní úrovni. Vypráví nám řečí intuice o tom, kdo jsme, kam jdeme, ke komu patříme, jaký je náš účel zde na zemi.

Víra nás spojuje s tím, co nás přesahuje, s tím, čehož jsme jedinečnou a současně nepatrnou součástí. Spojuje nás s tím, co nikdy neuvidíme celé, s tím, co ještě nemáme, toužíme po tom a věříme v to. Přináší odpověď na základní prvotní otázku u zrodu každého vztahu. Jak u vztahu, který máme sami se sebou, tak s druhým člověkem. Odpovídá nám na otázku PROČ? Proč jsem se narodil těmto dvěma lidem, proč jsem tady, proč jsem se potkal a zamiloval se právě s tímto mužem, s touto ženou?

Aby naše víra nebyla slepá, potřebujeme ji spojit s důvěrou, která nestojí tolik na intuici, ale na již odžitých zkušenostech. Důvěra se učí praxí a tento samý vývojový proces můžeme spojit i s vírou. I ona, pokud nemá být slepá, se s námi poznává, učí a spolupracuje.

Sama toho stejně jako důvěra po první odeznění, po první nedorozumění, po prvním odloučení, … moc nezvládne. Tam kde začíná jedna, druhá končí a kde ta druhá končí, ta první začíná. V tomto kruhu života se rodí, umírá a znovu se rodí i naše naděje.

PROBLÉM

Slovo a pojem PROBLÉM označuje situaci, která je připravena k řešení. Nic víc, nic míň. neznamená to, že by bylo něco špatně, jen že si daná situace v tuto chvíli žádá naši pozornost. Může to být nová situace nebo je to situace, ke které se vracíme opakovaně.

Také je dobré si uvědomit, že potřeba řešit situaci není ta samá, jako potřeba vyřešit situaci. Tlakem na okamžitou potřebou vyřešení situace, u které není jasná její příčina, situaci nevyřešíme, spíše ji jen zhoršíme. Pojem Problém tedy neznamená, že bychom danou situaci nezvládli vyřešit, znamená to, že nejdříve potřebujeme problém vyslechnout, pochopit, co se tedy skutečně děje a postupně s ním začít pracovat.

OSAMĚNÍ

Potřeba osamění k nám přichází, když se děje pro nás osobně opravdu něco důležitého. Je to vnitřní proces. Bere nás na cestu přes naše myšlenky a emoce blíže a hlouběji k našemu středu, do světa našeho i kolektivního podvědomí. K naší duši, která k nám promlouvá jazykem intuice. Pokud ho chceme zaslechnout potřebujeme hlouběji, do většího klidu. Na povrchu našich každodenních racionálně-emočních událostí je ho totiž velmi snadné přeslechnout. Na tomto místě si přes spojení se s kolektivním nevědomím můžeme opět spojit s naší VÍROU v celkový proces, jehož jsme součástí. S pokorou k něčemu co nás přesahuje, ale současně bez nás by to nebylo úplné. Zde máme své jedinečné místo, ze kterého můžeme naplňovat podstatu naší osobní existence našeho života. Vracíme se tak do okamžiku, kdy jsme se pro tento náš život a naše jednotlivé vztahy v něm, už dávno rozhodli, a nyní potřebujeme tomu, proč jsme se tak rozhodli “už jen” porozumět.

Proces osamění si v celkovém procesu vývoje vztahů a vztahování často zaměnujeme s vývojovým proces samoty. Proces osamění a jeho účel v našich vztazích nám tak zůstává skryt, a my se mu pouze ze strachu z neznáma bráníme, a naopak se mu snažíme na základních křižovatkách našeho života vyhnout, nebo jimi profrčet co největší rychlostí.

SAMOTA

Proces samoty začíná plnit své poslání v našich životech a vztazích ve chvíli, kdy už se tolik necítíme osamělí. Osamění je sestrou samoty a nikdy nikam nezmizí, připravuje prostor pro naši osobní tvůrčí samotu. Rozdíl podle kterého můžete poznat, v jaké fázi se právě v určitém vztahu nebo situaci nacházíte, zda potřebujte jít hlouběji do prostoru osamění nebo můžete tvořit směrem ven v prostoru samoty je, že se už díky integraci procesu osamění necítíte sami. Samota ve skutečnosti není o samotě, ale o možnosti jít dál a vykročit ven z našeho vnitřního světa zpět do naší reality.