Proč nesklápíme prkénko?

Nejdříve mi tato otázka nepřišla zajímavá. Za chvíli mi ale došlo, že se mě toto téma mocenského vztahování také týká, i když ne v podobě toho, že bych nesklápěl prkénko.

Potřeba, kterou za touto činností vnímám, se u mě projevuje tím, že lpím na tom, aby některé věci, které společně využíváme s mojí ženou měly své místo a žena je tam po jejich použití vracela.

Co myslíte?

Jasně že má své konkrétní oblíbené kousky, u kterých jako by ji bavilo vymýšlet další a další nejméně pravděpodobná místa jejich nového působení. Celý proces ještě vylepší tím, že po jejich umístění okamžitě zapomene, kam je dala.

Je to takové naše oboustranné prkénko. Oba se naším postojem k této „drobnosti“ štveme, ale nikdo to ve skutečnosti neřeší.

Když se jí zeptám, proč to dělá, že mi to vadí, že mi vytváří v prostoru chaos, říká, že to potřebuje. Tím to končí.

Poprvé jsem se nad tím hlouběji zamyslel až včera, když jsem dostal onu otázku s prkénkem. Spojilo se mi to s potřebou vlastního sebeurčení a současně uznání naší jedinečnosti od našeho okolí.

Když si představíte reakci, že místo výčitek řeknete: „Ale ty jsi to prkénko nechal pěkně nahoře, ty jsi ale šikula,“ kam vás to zavede?

Do dětství.

Naomi Aldortová ve své knize Vychováváme děti a rosteme s nimi pracuje s nástrojem, který nazvala mocenské hry.

Při této hře jde o to, nechat průběh a načasování celé situace na dítěti. Přibližně ve smyslu: „Dobře, je to jen na tobě, já počkám, teď jsou tvé potřeby pro mě důležitější než ty moje. “

Asi těžko se v reálném životě ubráníme tomu, že někdy dítě proti jeho vůli přinutíme, aby se nám přizpůsobilo. Mocenské hry tyto situace ve vývoji vlastní sebe hodnoty a práce s vlastní potřebou důležitosti a moci u dítěte vyrovnávají.

Je-li v našem životě příliš mnoho jednostranně zaměřených zkušeností, kdy jsme zbavování moci nad vlastním životem, tak si na to postupem času zvykneme a začneme to považovat za standart. Systém je ale v nerovnováze a neustále se hlásí o slovo.

Třeba tím, že necháváme prkénko nahoře.

Je to vlastně takový podvědomý projev touhy vrátit se sami k sobě do doby, kdy jsme si tento návyk vytvořili, a moci pokračovat dál ve svém dospívání.

Neděláme to proto, abychom své okolí štvali, ale abychom se my sami ujistili, že je tu něco, co máme ve svých rukách jen my. Že i na nás záleží.

Moci být sám sebou v podobě vlastního názoru, vlastního životního tempa, nebo způsobu přemýšlení, vyjadřování či nevyjadřování emocí, vlastního způsobu řešení situací, nebo prožívání radosti, smutku či nadšení, to je to, o co tu jde.

Je dobré vědět, že se dá vždy něco dělat.