Jak zůstat nohama na zemi, i když je toho moc.
Máte toho teď hodně, nevíte co dřív? Přečtěte si tento článek o naší přirozené potřebě věci dokončovat i v době nových začátků. Dost možná je to způsob, kterým se o sebe a svoje záležitosti právě teď potřebuje postarat.
Protože jet dál, když jsou energetické rezervy minimální, nebo na nule a míra nejistoty z nových začínajících věcí je značně vysoká, může být docela riskantní.
Dnes jsem se v jedné takové situaci přistihl.
Mám momentálně několik rozpracovaných činností najednou a jsem z toho už dost nesvůj. Spíš mi to energii bere, než dává. Nemůžu se moc soustředit, chtěl bych na něčem konkrétním pracovat, například bych chtěl psát, ale nejde mi to.
Potřebuju se opět ukotvit, postavit nohama na zem. V takových chvílích jdu pro radu většinou do přírody, promluvím si s ženou, přítelem, dám čas sobě i svému zmatku, poradím se s knihovnou. Dnes jsem namátkově vybral knihu Cesta pravého muže, kapitola 33:
„…Podstata naplnění spočívá v okamžiku uvolnění po napětí. Takové chvíle nastávají, když se ocitneme tváří v tvář nelehkému rozhodnutí, které uskutečníme. Když dokončíme své poslání…“
Já osobně tomu rozumím tak, že se až moc věnuji rozpracovaným věcem a zapomínám na ty malé, ale důležité činnosti každého dne, které mohu a mám dokončit.
A ať si to uvědomujeme, nebo ne, k naší rovnováze a spokojenosti patří i naše potřeba věci dokončovat.
Odborná literatura tuto naši lidskou potřebu přičítá více mužům. Já si ale myslím, že se v dnešní době, která po nás chce vysokou míru genderové pružnosti a angažovanosti u obou z partnerů, můžeme této potřebě dokončení věnovat u obou pohlaví se stejnou důležitostí.
Vrátím-li se ke svojí současné situaci – jsem netrpělivý, roztěkaný, podrážděný. Zatím jen sám na sebe. Dále to tentokrát nedojde. Když bych tomu neporozuměl, než přijde moje žena domů, pravděpodobně bych ji požádal, zda bychom si o tom mohli promluvit. Ale díky vlastní sebereflexi za podpory knihy, už vím, proč se tak cítím, a co právě potřebuji. Zbývá tedy vyřešit, jak si tuto svoji momentální potřebu naplním.
Tuto svoji vnitřní nerovnováhu nezažívám poprvé. Mám tak odzkoušený vlastní typ činnosti, kterou sice nedělám úplně s nadšením a často, ale když ji udělám, tak se mi pocit uspokojení a naplnění energií opět vrátí. U každého z nás to bude přirozeně něco jiného. Doplňte si sami.
Mě funguje, pokud jsem doma: zamést, vysát a celý byt ručně vytřít. Prostě jít a udělat něco konkrétního, co mohu dokončit, aby byl za mnou vidět výsledek hned.
Hotovo.
Už je mi lépe. Nespěchám. Znovu se mohu zaměřit na to, co a v jakém pořadí mám, či nemám udělat.
Beru si seznam svých rozpracovaných projektů a postupně si ke každému z nich píšu, co mě k němu napadne. Třeba způsobem, že se každého bodu zeptám, jak to vidí on a z našeho dialogu, který vedeme nahlas, se mi to pěkně skládá.
- „Potřebuješ, abych se Ti ještě věnoval?“
- „Je to stále o nás dvou, nebo někoho přibereme do party – případně koho?“
- U dalšího – Nevíme, mlčíme, dáme si čas na rozmyšlenou.
- „Ty nemáš termín plánovaného dokončení? Nevadí, už ti ho píšu. Ale neboj, když se nám to do tohoto termínu nepodaří, pokud bude potřeba pokračovat, tak dostaneš nový termín.“
Rád si povídám se svými projekty. Touží po nových hranicích, přerozdělení a celkové pozornosti stejně tak jako já.
Co bude na vašem seznamu činností, které můžete dokončit, když si položíte otázku: