Mužský kruh versus potřeba mentora v mém životě

„Chci být tím pravým mužem, tak jak si ona přeje, abych s ní mohl zůstat.“

To byl pro mě dost náročný, ale nezbytný podnět, který mě přivedl do mužského kruhu poprvé. Nemůžu říct, jestli bych jinak mužské kruhy minul, nejspíš ne, ale přišel bych k nim asi později a pozvolnější cestou.

Toto je můj příběh:

Víťa – muž, 36 let, účastník prvního mužského kruhu

Právě začínal první ročník on-line programu Cesta pravého muže 2013-2014. Skutečnost, že jsem se mohl tohoto svého prvního mužského kruhu zúčastnit v bezpečí svého domova, bylo pro mě dalším velmi důležitým prvkem, možná tím nejdůležitějším, díky kterému jsem na tuto cestu mohl vydat už tenkrát. To jsem si ale tehdy moc neuvědomoval.

Vztah s onou ženou záhy, asi v polovině programu, skončil. Nestačil jsem se stát pravým mužem pro někoho jiného. Zase. Ale tentokrát mi to nějak moc nevadilo. Čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že se pravým mužem nikdy stát nemůžu, že nic jako univerzální pravý muž není. Začalo mi velmi zlehounka stačit, že to, jakým mužem jsem právě v tuhle chvíli, stačí.

Ke konci tohoto on-line programu následovala živá setkání v jednotlivých regionech, kde se s námi někteří mentoři z programu osobně setkávali a my jsme tak mohli naživo zažít sdílení v kruhu s dalšími muži. Do Českých Budějovic přijel Zdeněk Weber.

Tento mentor mě zaujal. Očividně si věděl rady slovy i činy tam, kde já ne. Byl to on, kdo naši mužskou sílu neopeřených mužů sjednocoval a pracoval s ní dál. Tato síla jednoty, pevného a jasného uspořádání věcí, kterou jeho přítomnost a vedení nám ostatním zprostředkovávala, mi umožnila se potkat sám se sebou v takovém vnitřním klidu, kterého moje mladé a roztěkané mužství zatím nebylo schopné.

Byla to síla, kterou jsem v životě dlouho hledal, aniž bych tušil, co hledám. Cítil jsem se najednou součástí něčeho, co ke mně od nepaměti patří. Mé mužské rodové linie nejblíže zastoupené mým otcem a jeho otcem.

A tak mě před sedmi lety ve skutečnosti, aniž bych to tušil, na mužských kruzích zaujala moje potřeba mít svého mentora. Setkávání se v kruhu hned na začátku mojí cesty k sobě pro mě bylo ve skutečnosti velmi náročné. Ale jak jsem řekl, na to jsem si měl teprve přijít.

Vítek – muž, 37 let, spoluzakladatel a člen mužského kruhu v ČB

Tato potřeba mít vlastního mentora mě současně přivedla k myšlence se mentorem také stát. Obojí se mi postupně splnilo. To první hned několikrát, postupem času jsem neměl jen jednoho mentora, ale několik a mužský kruh se nám společně s dalšíma dvěma muži v Českých Budějovicích podařilo založit přibližně půl roku po ukončení výcviku Cesta pravého muže.

Spolupráce na vedení kruhu mi do života přinášela hned několik přínosů, ale i výzev. Když se na mužský kruh v ČB dívám dnes, vidím zcela jedinečný mužský kruh, který nás tři organizátory především učil, jak spolu vyjít, a ukazoval nám, jakými lídry sami sobě a sobě navzájem dokážeme být.

Facilitátorská a postupně mentorská role při práci v kruhu samotném byla tak říkajíc za odměnu. Proces vytváření bezpečného prostoru pro setkávání mužů, kteří by se jinak asi jen těžko sešli, mě naplňoval z obou stran. Jak ze strany muže, který se plně účastní sdílení v kruhu, tak z již zmíněné role facilitátorské a mentorské.

Vít – 42 let, muž, partner, terapeut partnerských vztahů

Ke konci roku 2019 nastal čas, abych se s rolí mentora v našem českobudějovickém mužském kruhu rozloučil.

Odstup a potřeba nového směru, jak dál pracovat se svoji mužskou silou, mě přivedly k dalšímu kroku, že nyní mužům nejlépe prospěju, když své načerpané znalosti a zkušenosti už plně přenesu do oblasti individuální práce s partnerskými vztahy.

Mohu tak přivádět muže a ženy k jejich osobnímu i vzájemnému porozumění, co se jim vlastně ve vztahu děje. Je síla vidět a být součástí toho, když začínají fungovat s mnohem menší úsilím a větším pochopením a radostí. A to jak na úrovni vztahů sami k sobě, tak na úrovni jejich společného vztahu.

Smysl a požehnání mentorského způsobu provázení tak mohu prožívat a předávat i nadále.

Děkuju nám všem.