Nerozumím tomu, co právě potřebuju

“Jsem ve fázi, kdy nerozumím tomu, co potřebuju, co se mi právě ve vztahu děje.”

Tuto větu s nadcházejícím podzimem slýchám častěji než v jiných částech roku. Světla ubývá, příroda zpomaluje, ochlazuje se a nás všechno zve do většího klidu a tepla, blíž k ohni.

K ohni vlastní přeměny, sebereflexe a zamyšlení. Za celý dosavadní rok jsme toho hodně udělali a zvládli, ale ne všechno, co jsme vytvořili, má s námi pokračovat dál.

Začíná čas Fénixe a znovuzrození z vlastního popela, nebo, lépe řečeno, z toho, co se v popel nepromění. Z toho, co zůstane.
Tento proces chvilku trvá a jeho nedílnou součástí je právě onen stav, kdy si ve svém životě nemusíme být čímkoliv jisti.

Jak si tento stav můžeme hned od začátku zjednodušit?

Pro snížení konfliktu s tímto naším stavem je dobré si hned na začátku říci, že tento proces, kdy nevíme a nejsme si po určitý čas jisti skoro ničím, je v pořádku a do celkově spokojeného života patří.

JE TO V POŘÁDKU.

V průběhu tohoto období, kdy se boří staré a nové ještě nestojí, pracujeme podvědomě nebo vědomě z velké části s našimi představami, přesvědčeními a dalšími typy pravd. Jednou z forem těchto pravd, se kterou v tomto období můžeme začít nejlépe spolu/pracovat, je ILUZE.

To už je po seznámení a přijetí stavu přeměny našeho vnitřního nastavení další krok.

Co to vlastně iluze je? Iluze je polopravda. To znamená, že část tvrzení, názoru, vzorce myšlení je pravdivá a část ne. Té pravdivé jsme porozuměli a uměli si sní poradit, ta nepravdivá část odpovídá té části sdělení, které jsme nerozuměli, nebo jsme s ní byli v rozporu.

Možnost se doptat, jak to skutečně bylo, jak jsme tomu měli porozumět, co jsme s tím měli nebo neměli dělat, nebyla v době vzniku těchto iluzí, což patrně pro většinu z nás bylo v období našeho dětství a dospívání, v našich možnostech.

A tak se k nám tato možnost doptání se a vyjasnění si vlastních přesvědčení a myšlenkových vzorců od doby jejich vzniku opakovaně vrací a nabízí nám jejich vyjasnění.

Protože dnes, dnes se už zeptat můžeme. Vždy alespoň ohledně toho vzorce myšlení či chování, který nám je právě teď nabídnut.

Jak? Pro vyplynutí konkrétních iluzí nejraději chodím do přírody, nebo si sednu na oblíbeném místě, kdekoliv, kde můžu nechat vlastní myšlenky bez vyrušování plynout a nechat je, ať se sami propojí s jejich, tedy tím pádem mojí, duševní podstatou.

Myšlenky mi v této racionálně duševní spolupráci ty konkrétní polopravdy, u kterých nastal čas k přezkoumání a vyjasnění, přinesou.

A součástí tohoto uvolněně zaměřeného procesu je právě ona chvíle, kdy vždy nebo hned nerozumíme tomu, co se nám to v tom našem vlastním vztahu vlastně děje.

Pokud jsme si tohoto procesu vědomi, už ho známe, víme o něm, že existuje, známe jeho účel i přínos pro náš život a umíme s ním pracovat, může být tento stav NEVĚDĚNÍ opravdu jen záležitostí několika hodin.

Pokud ne, mnohonásobně se ho vyplatí začít ve svých vztazích objevovat.

“To, že si dovolujeme o sobě také pochybovat, nás činí více skutečnými, ne méně.”

DOVOLME SI TO.