Už nemusím být ta silná!

Co to dnes vlastně znamená být „silná“ žena? Neprojevovat emoce, o to více ty, které dnes považujeme za nežádoucí, podávat nadstandardní výkony bez výkyvů, všechno zvládnout nejlépe sama, bez velkých pozitivních očekávání?

Naše společnost si nebere servítky při vytváření podmínek, hodnotících kritérií a jednotlivých podob úspěchů. Bohužel, nebo vlastně bohudík, se dlouhodobě v tomto nastavení nedá smysluplně a spokojeně žít. Ani v práci, ani v našich osobních vztazích. Jsme vyčerpaní, demotivovaní a osamělí.

Dobrá zpráva je, že mi tvoříme naši společnost. A nejen tu vnější s dalšími lidmi, ale především tu naši osobní, vnitřní. Zde, ve vztahu sami se sebou můžeme začít, zde s celou situací můžeme vždy něco udělat.

I když tato práce z počátku vyžaduje spíše podporu zkušeného terapeuta, rozhodl jsem se zde s vámi podělit o základní informace a úhly pohledu, které na této cestě sami k sobě můžete potřebovat.

Vraťme se tedy postupně k prvním bohům, nejlepším kamarádům, prvním učitelům, mentorům, posléze k prvnímu muži, první ženě a k prvnímu vztahu mezi mužem a ženou, které, jak rosteme a dospíváme, postupně poznáváme.

K rodičům.

Co vývojový proces vztahu s rodiči v počátečním období života dítěte nabízí?

1. fáze: Blízký důvěrný vztah malého dítěte a rodiče, ve kterém je rodič bůh. (Fáze, kdy zcela nepochybujeme o čemkoliv, co rodič dělá.)

2. fáze: Později se přidává vztah s autoritou (tvorba hranic, umění znovuobnovování pocitu bezpečí, začátek potřeby vlastní identifikace, příprava na osamostatnění se).

3. fáze: Ještě později, když se k tomu přidá probuzená polarita (probuzení sexuální neboli životní síly, tvorba nové sebe hodnoty u dívky přecházející v ženu, u jinocha v muže, osamostatnění a schopnost navázání partnerského vztahu s mužem či ženou).

Podívejme se na jednotlivé fáze trošku více zblízka.

1. fáze – RANÉ DĚTSTVÍ: Zde se nejvíce můžeme potkat s nepodmíněnou láskou. Plně si užíváme ochranná křídla a lásku našich rodičů. Jsme jedno.

2. fáze – DĚTSTVÍ: Probouzí se náš vlastní vztah k sobě. Už nejsme jedno. Proces objevování vlastní identity začal a je spojen s potřebou se oddělit, vymezit. Začíná se probouzet potřeba tvorby hranic a s tím související práce s vlastními pocity bezpečí. Začínáme být sami sobě autoritou a začínáme se s ní setkávat i u svého okolí.

Ve vztahu rodiče a dítěte ve smyslu tohoto článku to v této fázi může vypadat například takto:

Pokud vůdčí, nebo spíše dominantnější rodič nemá dokončený vlastní proces dospívání, konkrétně ani tuto druhou fázi, může se ji snažit dokončit (a obvykle se o to nevědomě snaží) i ve vztahu se svými dětmi.

Celý život se snaží sám sebe a své okolí přesvědčit o tom, že je dospělý. Díky tomu dovede být velmi přesvědčivý. Takže se může lehce stát, že si jeho přesvědčivost dítě zamění s jeho sebejistotou.

O to silnější potřebu ho nezklamat pak dítě má. Takto nastavený rodič je obvykle velmi výkonný v práci, sportu, v rámci svého koníčku, v uklízení, vaření, či jiné činnosti. V tom si věří a v tom je ochotný uznat, i když velmi zřídka, i sám sebe. NE už tolik své okolí.

V tomto období potřeba po uznání zkušenější autoritou vede dítě k podávání ještě většího výkonů, a to i za cenu překračování vlastních hranic. Tím se zvyšuje a upřednostňuje potřeba výkonnosti, ale současně se tak snižuje míra citlivosti, která je potřebná pro odhadnutí svých možností. Ztrácí se schopnost poznat, kdy dost je dost.

Uznání a ocenění vůdčí autoritou, které dítě důvěřuje, je v rámci dospívání nezbytnou součástí zdravého procesu budování vlastní identity a sebehodnoty. Je to u dítěte přirozený mezikrok k vytvoření vlastní schopnosti a dovednosti si uznání zprostředkovat postupně samo.

3. fáze – RANÉ DOSPÍVÁNÍ: K potřebě vzájemného respektu, bezpečí a tvorbě vlastních hranic, vlastní sebejistoty a sebe hodnoty se přidává práce s polaritou.

K tomu všemu se probouzí naše sexualita, naše životní síla potřebná k dokončení procesu dospívání a osamostatnění se i na partnerské úrovni. Kromě dcery, nebo syna je tu zároveň nová dívka, či jinoch, jejichž potřeba osamostatnění a vymezení nyní roste mnohem rychleji.

Párový vztah mezi rodičem a dítětem, který primárně funguje v režimu ANO a NE, potřebuje (zde nejpozději) přejít do nastavení partnerského, kde se k těmto dvěma možnostem přidává ještě třetí možnost. JÁ NEVÍM.

Tento „nový“ vztahový model potřebuje nové hranice, nový způsob práce s pocity bezpečí a důvěry. Nové hranice ve smyslu, co si může dcera dovolit vůči otci partnerovi, tedy vůči dalším mužům, a co si může syn dovolit vůči matce, tedy vůči dalším ženám.

Pokud není předchozí druhá fáze dokončena, k dokončení třetí fáze a rozšíření způsobu vztahování z párového nastavení na partnerské nemůže dojít.

Někdy je to otevřená revoluce, někdy vzdálená izolace, někdy mix, někdy se to celé děje pod láskyplným a skvělým vztahem, kdy potřeba zavděčit se a neriskovat ztrátu přízně už dávno zmrazila roli vlastního já a zůstal/a milující a oddaný/á syn, nebo dcera. Konkrétních variant je tolik, kolik je takto nastavených vztahů.

A zde téma tohoto článku dokončuje kruh.

Vztahy se doposud nikde moc neučily. Určitě ne v dobách, když naši rodiče, nebo jejich rodiče, byli ještě dětmi. Oni udělali, co mohli, nyní je to na nás.

Obnovení a vytváření důvěry v sebe sama i mezi sebou je v dnešních vztazích velká věc. Je skvělé, že každému z nás převážně stačí POROZUMĚT jednotlivým důvodům a souvislostem ve vztahu se svými rodiči. Není to hned, ale stojí to za to.

Konec konců a začátek začátků, je to cesta nás všech a všichni po ní kráčíme a vždy budeme.

A nikdy na ní nejsme sami!