Žena 54 let, ve vztahu s mužem 67 let.

„S panem Hruškou spolupracuji formou individuálních konzultací něco přes rok. Současně již půl roku spolupracujeme s panem Hruškou i společně s partnerem.

Původním impulzem ke spolupráci byl náš partnerský vztah, který v té době měl na kahánku, ale protože jsem si nebyla jistá, zda zůstat nebo odejít, rozhodla jsem se nechat si pomoct.

Začala jsem individuálními konzultacemi zaměřenými na práci se sebou. Brzy bylo jasné, že pro práci na našem vztahu je potřeba, aby se připojil i partner.

Několik měsíců intenzivní práce a příprav z mé strany a ze strany pana Hrušky právě formou mých individuálních konzultací, a také rozhovorů, které jsem v mezičase iniciovala s partnerem v našem soukromí, vedly nakonec k tomu, že jsme všichni tři společně vytvořili podmínky k tomu, aby se partner mohl připojit, a nakonec se i díky své odvaze a otevřenosti ke společné práci na našem vztahu připojil.

V individuálech mám prostor na vlastní pojetí toho, co se ve vztahu děje, a také prostor na svá témata, která nemusí vždy bezprostředně souviset s partnerským vztahem, ale stejně ho ve finále ovlivňují. Je tu prostor a čas popřemýšlet si, vracet se na začátek a učit se vytvářet podmínky pro sebe, a také pro partnera při různých typech komunikací.

Na společných sezeních se moderovaným způsobem učíme komunikovat tak, aby to podpořilo jak každého z nás, tak i náš společný vztah. Nacházíme postupně různé vývojové varianty k dané situaci a učíme se nechtít dosáhnout hned finálního řešení. To je pro mě hodně nové a významně to ulevuje tlaku, který bych na sebe i partnera pravděpodobně kladla, kdybych jela podle zvyku, že je potřeba věc rovnou vyřešit. Zároveň jsem pochopila, že to často hned ani není možné.

Na prvních společných sezeních jsme se učili mluvit o tom, co na partnerovi a na sobě oceňujeme a o co se už v sobě a ve vztahu můžeme opřít. Postupně se dostáváme k tomu, že společně s panem Hruškou procházíme „naživo“ konfliktní situace, se kterými jsme zatím nebyli schopni sami pohnout, čímž se to zároveň učíme.

V čase mezi jednotlivými sezeními máme prostor trénovat a učit se sami. Když je někde zádrhel, máme možnost se k tomu vrátit při individuálu nebo na společném sezení a společně tím projít s podporou pana Hrušky.

Spolupráce je nastavena tak, že každý máme svůj vlastní individuál v intervalu 14 dnů, a zároveň se všichni setkáváme na společné konzultaci zhruba 1x měsíčně.

Dnes vidím, že díky takto nastavené spolupráci, jsme udělali za půl roku společné cesty obrovský kus práce, který se ve vztahu jednoznačně pozitivně projevuje.

Za sebe vnímám tolik konkrétních pozitivních změn a přínosů v souvislostech, že je těžké je vysázet jako seznam, ale např. postupné rozpouštění strachu z toho, že budu sama, uvolňování se do toho, že nemusím všechno vědět a znát řešení, že řešení může vzniknout společnou cestou, obnovování důvěry v sebe i v partnera, zjištění, že konfliktu se není třeba bát, že má naopak svoje benefity, opouštění pozice „hodné holky“, objevování toho, že komunikace v partnerství není boj, uvědomování si hranic a přijímání své části zodpovědnosti, ale mění se k lepšímu i můj osobní život – dávám si více péče a pozornosti, dokážu se lépe rozhodovat v souladu se sebou, a jako důsledek těchto a dalších vnitřních změn se proměňují i moje vztahy s dalšími lidmi, nejen s partnerem.

Spolupráci s panem Hruškou vřele doporučuji.

Děkuji!“

The post „Jak probíhá partnerská terapeutická spolupráce s panem Vítem Hruškou“ appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

A není divu, nebo ještě jinak… Je to dobře.

Můžeme si tak všimnout, že se něco děje, že se v nás nebo mezi námi něco hlásí o slovo.

A to především ve smyslu zachování nebo obnovení naší osobní energie, našich každodenních sil.

Adventní období je nastavené tak, že nás vede na jedné straně více do hloubky k sobě samým, a na druhé straně nám připomíná všechny ty činnosti venku, které pro spokojené prožití společného času potřebuje ještě udělat.

Vánoce tak mohou být skvělým časem, kdy si můžeme všimnout, kdy a proč sami sebe upozaďujeme a dáváme velkou část svojí energie do naplnění potřeb našeho společného vztahu. Děláme to místo toho, abychom si na chvíli poodešli a přehodnotili důležitost, a tím i pořadí jednotlivých činností, které ještě potřebujeme, anebo vlastně nepotřebujeme udělat.

Někdy se také může stát, že si ale našeho osobního vyčerpání a přečerpání energetických zásob nevšimneme. I na to jsou vztahy dobře uzpůsobeny. Někdo si vždycky všimne.

Jedním takovým upozorněním je úplně zdravý a do partnerských vztahů zcela přirozeně patřící konflikt partnerů.

Ten má v celkovém průběhu tři vývojové fáze.

První fázi obvykle známe pod pojmem hádka. Podmínky pro hádku jsou většinou právě málo vlastní energie a neporozumění tomu, proč se vlastně hádáme, nejedná-li se o hádku se prostě jen potřebujeme pohádat, jinými slovy vybít nashromážděnou energii, ten stres. Obvykle se hádka strhne bez našeho záměru, jsme ji vlastně zaskočeni.

Druhá vývojová fáze je postupně měnící se stav mezi hádkou a vědomým konfliktem. Já mu říkám nevědomý konflikt. Rozdíl mezi hádkou je v tom, že do této komunikace vstupujeme vědomě, nebo jsme si schopni všimnout, že nějaká vzájemná konfrontace přichází a my se ji nevyhneme. V tomto období se patrně učíme poznávat a mluvit o nových věcech a potřebách jak v našem vlastním osobním vztahu, tak o potřebách ve společném vztahu s naším partnerem.

Třetí fáze konfliktu, vědomý konflikt, by se dala poprat asi takto. Vstupujeme do ní jak dobrovolně a cíleně, tak již s určitým záměrem, který vyplývá z toho, že už jsme se o sobě a našich potřebách naučili trošku víc přemýšlet, mluvit, rozpoznat je a porozumět jim. A to nejen na naší racionální, ale i emocionální a duševní úrovni. Tedy na úrovní hlubšího smyslu a směřování jak našeho vlastního života, tak současně našeho společného vztahu s naším partnerem.

Při počáteční orientaci a možnosti spojení se s tímto partnerským vztahovým nástrojem si můžete začít všímat jedné věci, která výsledek a využití potenciálu vědomého konfliktu ve vašem vztahu, který je opravdu veliký, přímo ovlivňuje.

A touto věcí, touto aktuální podmínkou je, jak bylo v úvodu tohoto článku již zmíněno, množství vašich sil, množství energie, toho, na kolik jste odpočatí.

Máme energii (spíše se domluvíme) / nemáme energii (spíše se pohádáme).

Když o tom základním pravidlu pro práci s konfliktem víte, můžete si říct: aha, pohádali jsme se, možná mám méně energie, než jsem si myslel. Zkusím se chvíli zaměřit jen na sebe, naberu tak znovu sílu i do společného vztahu.

Vyjádříme si tak respekt a uznání za již vykonané, a tím si umožníme poodejít si sami k sobě, a to i ve chvíli, kdy již zmíněný seznam všeho co je potřeba ještě všimnout tluče nepřetržitě na vrata.

Umění nechat sami sebe, nebo našeho partnera poodejít ze společného vztahu i v náročných situacích, abychom se mohli na chvíli postarat jen sami o sebe, je velký dar.

A to nejen o Vánocích.

The post Konflikt v partnerských vztazích appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Místo celkové reference pro MĚ po ukončení spolupráce vedu své klienty k tomu, aby si psali reference SAMI SOBĚ, a to průběžně již během probíhající spolupráce.

A to pravidelně, vždy po každém dalším 3 měsíčním úseku naší spolupráce, povětšinou po šesti sezeních.

Při spolupráci na vytváření referencí s tímto záměrem, jsme to společně s klienty ještě vylepšili tím, že jsme “celkovou” referenci pro její detailnější, jasnější a jednodušší vytvoření rozdělili z jejich pohledu na dvě části, na dva typy referencí:

První typ – Jak spolupráce probíhá

Druhý typ – Co mi spolupráce dává

Klient si tak vytváří vlastní doložitelný přehled postupného rozvoje svých schopností v oblasti zvědomění si vlastních potřeb, včetně svých dovedností se o ně postarat. Jak sám v sobě, tak směrem ke svému okolí.

První praktickou zkušeností s osvojováním si svých nových a rozvinutých vztahových dovedností je právě naše spolupráce.

Tím se tento typ referencí stává velice cenným i pro mě v roli terapeuta a průvodce.

A když se to potká, jako při této aktuálně probíhající spolupráci, může se stát, že i pro vaši představu.

Jako příklad, samozřejmě v bezpečí anonymity, zde nyní mohu uveřejnit oba typy zmíněných referencí.

Obě reference jsou ze stejného časového úseku po 12 sezeních, což v tomto případě odpovídá přibližně šesti měsíční spolupráci.

Jak spolupráce s panem Hruškou probíhá

„Spolupráce s panem Hruškou probíhá po více liniích:

1. Jednak při společných sezeních jeden na jednoho, které máme 1x za 14 dní, ale také doporučenou prací na tématech v mezičase mezi sezeními, kterou si procházím a zpracovávám podle vlastní kapacity, priorit a aktuální situace.
2. Dále pak je tu možnost, kterou jsem zatím nevyužila, ozvat se mezi setkáními v naléhavém případě, pokud by se situace výrazně vyhrotila a potřebovala jsem se v ní zorientovat.
3. A také je tu provázení a podpora pro orientaci se v jakémsi meziprostoru, který vzniká mezi mnou a partnerem tím, že já v tuto chvíli již nějaký čas ve spolupráci s panem Hruškou jsem, zatímco partner zatím není. Postupně jsme se dobrali do bodu, kdy se partner rozhodl pro absolvování prvního společného setkání ve třech, po němž se může rozhodnout zda se připojí do spolupráce též.
4. Na každém sezení mám v úvodu prostor vnést to, co je právě nejaktuálnější, ať už je to nějaké širší téma, které během času mezi setkáními vystoupilo do popředí, nebo i úplně konkrétní každodenní situace, kterou potřebuji vyřešit. Pan Hruška mě tímto tématem vždy provází v souvislostech, ukazuje mi návaznosti, věci z nadhledu nebo z jiných úhlů, vysvětluje mi principy a učí mě uvidět to vše a pracovat s tím v každodennosti.
5. Oceňuji, že se zdaleka nejedná jenom o situace a témata přímo z partnerství, ale začínali jsme vztahem sama k sobě jako základem, ze kterého vše vychází a pracujeme i s dalšími vztahy, jako je vztah s rodiči a prarodiči.
6. Vnímám, že je velký důraz kladen i na náš vztah v rámci spolupráce při terapii. Vše je udržováno v jasnosti, srozumitelnosti a respektu. Vytváří se tím bezpečné prostředí, ve kterém jsem schopna důvěřovat, nechat se vést a také pracovat samostatně v mezičase.

Co mi spolupráce s panem Hruškou dává

1. Postupné chápání, porozumění a orientaci v sobě, v souvislostech, v situaci
2. To přináší větší stabilitu a pocit bezpečí
3. To přináší postupně uvolnění /v rámci možností/ a dostupnou energii, volnou kapacitu s tématy pracovat – opět postupně, dělat praktické kroky
4. Podporu v náročných konkrétních situacích – provázením a vyjasňováním
5. To přináší pocit, že na tu cestu nejsem sama.“

Takto sepsaný text jsem odeslal dle domluvy pro konečný souhlas s uveřejněním své klientce a dostal jsem tuto odpověď:

„Když to čtu takto s odstupem, jsou 2 věci, které oceňuji – jednak samozřejmě fakt, že takto opravdu pracujete a já mám to štěstí to zakoušet na vlastní kůži, ale nově si na tom uvědomuji také hodnotu toho, že to jsem schopná uvidět a zformulovat do slov, což mi umožňuje ocenit obě cesty – Vaši, ale i tu mojí.. a to je přesně ten efekt, o kterém píšete – klient si sám sobě zvědomí…

Ano, souhlasím s navrhovaným způsobem uveřejnění.“

The post Reference jako terapeutický nástroj appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Nakonec jsme to, co jsme potřebovali řešit v klidu, řešili za pochodu, unavení a vlastně už na sebe i na sebe navzájem naštvaní, že to odkládáme, protože jsme věděli, že až na to prostor bude, tak toho bude už moc najednou a nebude to fungovat.

Já jsem se tak trošku ukolébával tím, že to zvládneme, že přeci víme, jak s tím pracovat, že už to máme mnohokrát za sebou. Ale když k tomu nejsou podmínky, tak to, že vím/e, jak s tím pracovat, prostě nestačí.

Jasně, že když se to na nás začalo těsně před Vánoci valit, tak jsme se opakovaně pohádali.

To, co nám místo domluvy v takových podmínkách spolehlivě začne fungovat, když sebe i sebe navzájem delší čas ohrožujeme únavou, vyčerpaností a nedostatkem možností si o tom, co se v nás děje v klidu popřemýšlet a promluvit, je boj o moc.

„Já mám pravdu, ty to změň, ty to udělej jinak,“… a tak dále. Důvěra na obou stranách je v tu chvíli ta tam.

Za těch devět let našeho vztahu jsem nikdy neměl takový strach, že by náš vztah mohl skončit, jako tentokrát.

Ale bylo to potřeba.

Roztavilo to ve mě doposud neviděnou potřeby jistoty, nebo spíše samozřejmosti ve smyslu, že když se nám a našemu vztahu daří, tak tomu bude už vždycky.

Jenže ono to tak jednoduché s tím automatickým štěstím není.

Přirozený vývoj každého, nejen partnerského vztahu funguje oběma směry. A to v závislosti na podmínkách, které pro sebe a náš společný vztah vytváříme.

Já, moje žena i náš společný vztah jsme živé bytosti, a když se staráme odpovídajícími a výše popsanými způsoby o všechny členy týmu, my i náš vztah prosperuje. Když se dlouhodoběji o některou část přestaneme starat, a přitom se na ni stále spoléháme, vyčerpá se a jednoho dne řekne dost. A v tu chvíli je úplně jedno, co všechno máme ve společném vztahu za sebou.

Tato hmatatelná přítomnost možnosti konce našeho vztahu se tak pro mě i pro nás stala novým pokornějším začátkem plným vděčnosti za to, kdo jsme a že se máme. Právě teď, ne až zítra, nebo pozítří. Až … .Takovýto přístup totiž žádný konec nemá.

Bez změny přístupu žádný nový začátek nenastane.

V tomto případě bez pozornějšího a laskavějšího přístupu k sobě, i k sobě navzájem. A to i když stále chybujeme a budeme chybovat, protože díky tomu jsme vlastně spolu. A náš společný vztah?

No, ten to miluje, když si přestaneme hrát na bohy a zase se znovu najdeme na zemi.

The post Samozřejmost je Achillova pata partnerských vztahů appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Je to láska za všech okolností, bez podmínek. Bezpodmínečná láska. Ta je tím nejcennějším, co si můžeme navzájem dát.

Prvním zdrojem tohoto přijetí, ochrany a lásky v našem životě je náruč naší maminky. Výživa tohoto spojení je veliká, často ale nedokončená. Důvody tohoto nedokončení mohou být různé a mohou se projevit v raném i pozdějším věku.

Například miminka generace „Husákových dětí“, do které patřím i já, byla ihned po porodu mamince odebrána a odvezena do místnosti plné dalších novorozeňat toužících a hledajících bezpečnou náruč své maminky. Toto rozdělení se obvykle opakovalo vždy po kojení, po dobu prvních deseti dní po narození, než je propustili domů.

Toto blízké objetí, které nic nežádá na oplátku, nasycuje naše základní potřeby.

Cítit se součástí, přijímaný a v bezpečí.

Tento často nedokončený proces z dětství mi pomohla uvidět paní doktorka Prekopová, dětská psycholožka. Má i techniku, jak s touto potřebou pracovat. Říká jí „omaminkovávání“. Jedná se o způsob objetí, bez jakýchkoliv dalších postranních úmyslů.

V počátečním období našich vztahů, kdy naše zamilovanost přirozeně roste a zvyšuje naši chuť objevovat sebe sama skrze toho druhého, příliš deficit vzájemného objetí nezažíváme.

V dalším období partnerského vztahu to může být ale už jinak. Jak období zamilovanosti končí, roste přirozeně potřeba jak u muže, tak u ženy po větší svobodě a osamostatnění ve vzájemném vztahu. V tuto chvíli může tato nedosycená potřeba mateřské lásky velmi mile, nebo nemile ovlivnit další fungování vztahu.

Požehnáním se tato „technika“ v našich vztazích může stát až poté, když jí porozumíme (proč a jak vzniká, jak se ji naučit, jak s ní pracovat) a díky tomu si ujasníme, jak je pro vývoj našeho partnerského vztahu důležitá.

Naše začátky s mojí ženou, když jsme tuto techniku začlenili do našeho života, byly někdy zábavné, někdy to bylo náročnější. Z počátku jsme nedokázali rozlišit svoje skutečné potřeby po dotyku tohoto typu dříve, než jsem se dotknuli.

Ale vzájemnou trpělivostí a postupným vyjasňováním a zaváděním odpovídajících pravidel, jsme se doobjímali až do dnešních dní, kdy jsme se po sedmi letech 9. září 2022 vzali.

A tak, když dnes zazní ze strany jednoho z nás heslo „mazli, mazli“, prostě rozevřeme náruč a objímáme se. Naše dětská potřeba, na rozdíl od té dospělácké, chce všechno hned. Je na nás, jak se každý sám za sebe ve své partnerské roli o svoji dětskou roli postaráme.

Pokud to jde, jdeme do toho. Důležité je, že víme, o jaký druh doteku si právě říkáme a že to také zároveň znamená, že ho nebudeme propojovat s jinými typy doteků a dáme si po „omaminkovávání“ čas a prostor na to, než se například opět potkáme jako muž a žena.

Dnes, kdy je potřeba vzájemného sdílení emocí pro spokojené fungování našich vztahů díky gendrové vyváženosti mnohem větší než byla kdy dříve, je tento způsob blízkého objetí velmi všestranným nástrojem, jak si i beze slov říct:

„Bude to v pořádku, patříme k sobě, miluju tě, jsi pro mě důležitá/ý, i když to třeba nedávám slovy tolik najevo.“

The post Kouzelné objetí appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Jak můžete hned od začátku přispět k tomu, že se nepohádáte, ale domluvíte se?

Jako první krok hodně pomáhá si vzájemný rozhovor naplánovat. Dopředu se dohodněte, kdy si promluvíte víc v klidu, kdy s tímto typem rozhovoru budete počítat. Dost pomáhá si sami sobě, i sobě navzájem, nahlas říct, že nebude vadit, když se zase pohádáte, že to příště můžete přeci zkusit znovu.

Jak se připravit.

Pokud víte, co chcete říct, co potřebujte řešit, případně proč je to pro vás důležité, je to fain. Pokud vás ke společnému rozhovoru přivádí spíše vaše emoční nastavení, kdy je úplně v pořádku, že spíše nevíme, co konkrétního chceme řešit, ale cítíme, že si o tom potřebujeme v klidu promluvit, být vyslyšeni, tak je to také v pořádku.

Mnohdy hádce předejdete už jenom tím, že si sobě i svému partnerovi dopředu vyjasníte, o jaký typ komunikace nebo sdílení vám jde.

Zda vám jde spíše o obsah, tedy fakta, nebo potřebujete například sdílet, probrat potřebu nového přístupu jeden k druhému. Tak abyste se v různých situacích byli schopni vyslechnout, pochopit a domluvit. Opět je dobré si připomenout, že se vám všechny kroky nemusí podařit během jednoho rozhovoru.

Pokud se během vytváření nového způsobu komunikace pohádáte, nevadí.

Při opakovaném nezdaru si můžete položit otázku: Jak to mohu říci jinak, abych byl vyslyšen, dále pochopen a uznán ve svém názoru, a jak i já sám mohu tento komunikační prostor vytvořit a nabídnout svému partnerovi?

Jdeme na to.

Potom, co jste se úspěšně sešli u jednoho stolu, ať už doma, nebo jste si vybrali takzvaně neutrální prostor při procházce venku nebo v kavárně, nejdříve, než začnete cokoliv řešit, se oceňte. Sami sebe, sebe navzájem, oceňte i váš společný vztah. Například si můžete poděkovat, co se vám od posledního podobného rozhovoru podařilo. Kdy jste jeden v druhém cítili oporu, už třeba jenom tím, že s vámi byl, že nejste na všechno sami, že můžete jeden druhému říct to, co potřebujete, i když se u toho třeba hádáte.

Stačí i maličkosti, jako je ustlaná postel, hrnek kafe, zájem během týdne jeden o druhého. Můžete i něco většího, například že partner pohlídal děti a vy jste měl/a více prostoru sam/a pro sebe, nebo vás inspiroval k nápadu, jak vyřešit nějakou situaci, kterou právě řešíte ve svém vlastním individuálním vztahu.

Další šikovné doporučení je, že až se oceníte, nepokračujte hned konfliktním tématem, byť se vám bude asi tlačit na jazyk. Začněte něčím, co už jste řešili a třeba se k tomu potřebujete ještě vrátit, ale nová, palčivá témata si nechte až se v tomto typu rozhovoru trošku zabydlíte.

Tímto postupným respektujícím přístupem ke všem zúčastněným postupně otevřete každé dveře, které právě potřebujete otevřít nebo i zavřít.

Respekt, uznání, trpělivost a laskavost na začátku i během rozhovoru, dělá zázraky.

Držím palce! Jo a ještě klidně jednou nebo tolikrát kolikrát to budete potřebovat. Klidně se zase pohádejte, už to bude jiné, když u toho budete vědět, JAK na to.

KAŽDÝ POKUS SE POČÍTÁ.

The post Způsob, jak se domluvit a nepohádat appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Proto bych rád tento článek věnoval možnostem vzájemného uznávání a oceňování v dlouhodobějším vztahu.

Uznat partnera/partnerku, říct mu/jí, jak ho/ji mám rád/a, můžeme každý den. Ale ne každý den na to najdeme vhodnou chvíli, slova, naše vlastní rozpoložení, které nám to umožní. Láska je proces, který probíhá za jakéhokoliv počasí, o to se můžeme nějaký čas opřít, i když se zrovna nedaří nebo není prostor pro vlastní i vzájemnou péči. Ale čas od času je dobré podobu lásky zakusit i na základě naší vlastní vědomé aktivity.

Vzájemné uznání, oceňování a vděčnost nám pomáhá otevřít nejedny dveře, kam byste se jinak, třeba po delší pauze, jen těžko dostávali. Umožní nám obnovit naše spojení, jak ve vztahu sami se sebou, tak ve vztahu s partnerem.

Pokud jste se věnovali delší čas zejména racionální komunikaci, která je vztahu přirozeně ve vědomé komunikace nejvíce zastoupena, je tohle přesně ten začátek, díky kterému můžete vzájemnou komunikaci dobře rozšířit i na emocionální a pocitovou úroveň.

Jak můžete začít:

Než se do toho dáte, zkuste se nejdříve na chvíliku zastavit, na chvíli vypnout. Jakmile zjistíte jak se máte vy sami, jak se právě cítíte, můžete pokračovat směrem k partnerovi. Ani u něho nestřílejte od boku. Prověřte „terén“, i na druhé straně. Rozvětvená otázka: “můžu se tě zeptat, jak se dneska máš?” na místo stručnější verze: “jak se máš?” vůbec nic nezkazí, spíše naopak. Už touto malou změnou svého přístupu jste prokázali mnohem vyšší míru zájmu o sebe i o vašeho partnera, než jak jsme mnohdy za každodenního provozu zvyklí.

I to může posunout náladu na druhé straně mnohem blíže k osobnějšímu a tím i bližšímu a důvěrnějšímu spojení. Jakmile si všimnete v jakém jste oba rozpoložení, můžete pokračovat.

Možné způsoby uznání a ocenění na bližší úrovni:

1. Ujišťovací způsob

Kdy je tento způsob uznání v podobě ujištění nejlépe zařadit?

Když jeden, nebo druhý potřebuje obnovit nebo posílit pocit jistoty, klidu a bezpečí. Nejlépe toho můžeme dosáhnout objetím a stručným slovem: “společně to zvládneme, všechno bude v pořádku, …”

2. Uznání přes přínos

Tento způsob se hodí nejlépe, když vlastně tak úplně nevíte, na čem právě jste. Vyzdvižení, nebo poděkování za jakoukoliv maličkost, kterou jsme pro sebe, nebo pro druhého během dne, týdne, udělali, nám spolehlivě ukáže cestu dál. Stačí se držet faktů, není třeba pouštět se do emocionálního prostoru, nebo se dotýkat. Slova nám dávají prostor a čas, přistupujeme-li s nimi k sobě i jeden k druhému s respektem, zájmem a úctou.

3. Uznání a ocenění beze slov

Společné spočinutí a sdílení naší přítomnosti může být tím nejbližším a současně nejhlubším způsobem spojení, který můžeme ve vztahu vytvořit.

Stejně jako předchozí způsoby uznávání je i tento odvozen od podmínek, které před jeho uskutečněním panují. A to v tomto případě nemám na mysli pouze zkušenost jednoho rozhovoru nebo jedné situace během dne. Mnohem častěji se podmínky pro tento nejpřirozenější a přitom nejcitlivější způsob vzájemného ocenění a uznání, tvoří celý den, i déle.

Sdílená celková nebo ještě lépe celistvá spokojenost je tím nejvyživnějším zdrojem energie, vitality a chuti do života, který si můžeme dát. Je paradoxní, že na něco tak jednoduchého vlastně dnes nemáme čas. Přitom tento způsob není o tom jestli to umíme nebo ne, ale o tom, zda si na tento společný akt lásky dokážeme vytvořit prostor.

Na závěr:

Když vám na druhém člověku záleží, je pro vás důležitý, zároveň tím říkáte, že vám zaleží i na vás samých. K sobě se vraťe, u sebe začněte a půjde to.

The post Když ji miluješ, není co řešit, appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.