A není divu, nebo ještě jinak, je to dobře.

Můžeme si tak všimnout, že se něco děje, že se v nás nebo mezi námi, něco hlásí o slovo.

A to především ve smyslu zachování nebo obnovení naší osobní energie, našich každodenních sil.

Adventní období je nastavené tak, že nás vede na jedné straně více do hloubky k sobě samým, a na druhé straně nám připomíná všechny ty činnosti venku, které pro spokojené prožití společného času potřebuje ještě udělat.

Vánoce tak mohou být skvělým časem, kdy si můžeme všimnout, kdy a proč sami sebe upozaďujeme a dáváme velkou část svojí energie pro naplnění potřeb našeho společného vztahu. Místo toho, abychom si na chvíli poodešli a přehodnotili důležitost, a tím i pořadí jednotlivých činností, které ještě potřebujeme, nebo nepotřebujeme, udělat.

Někdy se také může stát, že si ale našeho osobního vyčerpání a přečerpání energetických zásob nevšimneme. I na to jsou vztahy dobře uzpůsobeny. Někdo nebo něco si vždycky všimne.

Jedním takovým upozorněním je úplně zdravý a do partnerských vztahů zcela přirozeně patřící – vzájemný konflikt partnerů.

Ten podle množství našich sil může probíhat buď formou vědomého konfliktu, kdy víme jak na tom jsme a proč se „jiskříme“, jen si ještě v konkrétní situaci potřebujeme dosednou. To je varianta, kdy máme ještě docela dost sil na to být přítomni, a to jak v našich vnějších vztazích, tak současně máme dost energie si všimnout i toho, co potřebujeme my sami uvnitř.

Anebo se pohádáme, kdy jsme většinou v situaci, kdy úplně nevíme, co se s námi děje, proč se vlastně hádáme a snažíme se spíše jeden druhého přesvědčit o naší pravdě. Tato varianta popisuje naše mnohem užší pole pozornosti, které odpovídá míře naší únavy. Dojde-li k hádce, vůbec se není třeba se tím trápit, nebo si to vyčítat, případně to vyčítat partnerovi. V základu platí prosté pravidlo:

Máme energii (spíše se domluvíme) / nemáme energii (spíše se pohádáme).

Když známe toto jednoduché pravidlo, můžete si říct: aha, pohádali jsme se, možná mám méně energie, než jsem si myslel. Zkusím se chvíli zaměřit jen na sebe, naberu tak znovu sílu i do společného vztahu.

Už jen tato myšlenka vás může přinést na další dobrý nápad, což je, že se můžete s partnerem domluvit, že si o tom, o čem si potřebujete promluvit, i když na to teď nemáte energii, promluvíte později. Tím zůstává zachován vzájemný respekt, i když k vyřešení dané situace či tématu ještě nedošlo.

Vyjádříme si tak vzájemně důvěru a dáme si prostor na to poodejít si do svých osobních vztahů, kde se o sebe a své energetické potřeby každý postaráme aktuálně nejlépe a nejrychleji, a budeme se tam moci vrátit odpočatí do našeho společného vztahu.

Umění nechat sami sebe, nebo našeho partnera poodejít ze společného vztahu i v náročných situacích, abychom se mohli postarat i sami o sebe, je velký dar.

A to nejen o Vánocích.

The post Obnovení důvěry ve vztahu appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

A to pravidelně, vždy po každém dalším 3 měsíčním úseku naší spolupráce, povětšinou po šesti sezeních.

Při spolupráci na vytváření referencí s tímto záměrem, jsme to společně s klienty ještě vylepšili tím, že jsme “celkovou” referenci pro její detailnější, jasnější a jednodušší vytvoření rozdělili z jejich pohledu na dvě části, na dva typy referencí:

První typ – Jak spolupráce probíhá

Druhý typ – Co mi spolupráce dává

Klient si tak vytváří vlastní doložitelný přehled postupného rozvoje svých schopností v oblasti zvědomění si vlastních potřeb, včetně svých dovedností se o ně postarat. Jak sám v sobě, tak směrem ke svému okolí.

První praktickou zkušeností s osvojováním si svých nových a rozvinutých vztahových dovedností je právě naše spolupráce.

Tím se tento typ referencí stává velice cenným i pro mě v roli terapeuta a průvodce.

A když se to potká, jako při této aktuálně probíhající spolupráci, může se stát, že i pro vaši představu.

Jako příklad, samozřejmě v bezpečí anonymity, zde nyní mohu uveřejnit oba typy zmíněných referencí.

Obě reference jsou ze stejného časového úseku po 12 sezeních, což v tomto případě odpovídá přibližně šesti měsíční spolupráci.

Jak spolupráce s panem Hruškou probíhá

„Spolupráce s panem Hruškou probíhá po více liniích:

1. Jednak při společných sezeních jeden na jednoho, které máme 1x za 14 dní, ale také doporučenou prací na tématech v mezičase mezi sezeními, kterou si procházím a zpracovávám podle vlastní kapacity, priorit a aktuální situace.
2. Dále pak je tu možnost, kterou jsem zatím nevyužila, ozvat se mezi setkáními v naléhavém případě, pokud by se situace výrazně vyhrotila a potřebovala jsem se v ní zorientovat.
3. A také je tu provázení a podpora pro orientaci se v jakémsi meziprostoru, který vzniká mezi mnou a partnerem tím, že já v tuto chvíli již nějaký čas ve spolupráci s panem Hruškou jsem, zatímco partner zatím není. Postupně jsme se dobrali do bodu, kdy se partner rozhodl pro absolvování prvního společného setkání ve třech, po němž se může rozhodnout zda se připojí do spolupráce též.
4. Na každém sezení mám v úvodu prostor vnést to, co je právě nejaktuálnější, ať už je to nějaké širší téma, které během času mezi setkáními vystoupilo do popředí, nebo i úplně konkrétní každodenní situace, kterou potřebuji vyřešit. Pan Hruška mě tímto tématem vždy provází v souvislostech, ukazuje mi návaznosti, věci z nadhledu nebo z jiných úhlů, vysvětluje mi principy a učí mě uvidět to vše a pracovat s tím v každodennosti.
5. Oceňuji, že se zdaleka nejedná jenom o situace a témata přímo z partnerství, ale začínali jsme vztahem sama k sobě jako základem, ze kterého vše vychází a pracujeme i s dalšími vztahy, jako je vztah s rodiči a prarodiči.
6. Vnímám, že je velký důraz kladen i na náš vztah v rámci spolupráce při terapii. Vše je udržováno v jasnosti, srozumitelnosti a respektu. Vytváří se tím bezpečné prostředí, ve kterém jsem schopna důvěřovat, nechat se vést a také pracovat samostatně v mezičase.

Co mi spolupráce s panem Hruškou dává

1. Postupné chápání, porozumění a orientaci v sobě, v souvislostech, v situaci
2. To přináší větší stabilitu a pocit bezpečí
3. To přináší postupně uvolnění /v rámci možností/ a dostupnou energii, volnou kapacitu s tématy pracovat – opět postupně, dělat praktické kroky
4. Podporu v náročných konkrétních situacích – provázením a vyjasňováním
5. To přináší pocit, že na tu cestu nejsem sama.“

Takto sepsaný text jsem odeslal dle domluvy pro konečný souhlas s uveřejněním své klientce a dostal jsem tuto odpověď:

„Když to čtu takto s odstupem, jsou 2 věci, které oceňuji – jednak samozřejmě fakt, že takto opravdu pracujete a já mám to štěstí to zakoušet na vlastní kůži, ale nově si na tom uvědomuji také hodnotu toho, že to jsem schopná uvidět a zformulovat do slov, což mi umožňuje ocenit obě cesty – Vaši, ale i tu mojí.. a to je přesně ten efekt, o kterém píšete – klient si sám sobě zvědomí…

Ano, souhlasím s navrhovaným způsobem uveřejnění.“

The post Reference jako terapeutický nástroj appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Nakonec jsme to, co jsme potřebovali řešit v klidu, řešili za pochodu, unavení a vlastně už na sebe i na sebe navzájem naštvaní, že to odkládáme, protože jsme věděli, že až na to prostor bude, tak toho bude už moc najednou a nebude to fungovat.

Já jsem se tak trošku ukolébával tím, že to zvládneme, že přeci víme, jak s tím pracovat, že už to máme mnohokrát za sebou. Ale když k tomu nejsou podmínky, tak to, že vím/e, jak s tím pracovat, prostě nestačí.

Jasně, že když se to na nás začalo těsně před Vánoci valit, tak jsme se opakovaně pohádali.

To, co nám místo domluvy v takových podmínkách spolehlivě začne fungovat, když sebe i sebe navzájem delší čas ohrožujeme únavou, vyčerpaností a nedostatkem možností si o tom, co se v nás děje v klidu popřemýšlet a promluvit, je boj o moc.

„Já mám pravdu, ty to změň, ty to udělej jinak,“… a tak dále. Důvěra na obou stranách je v tu chvíli ta tam.

Za těch devět let našeho vztahu jsem nikdy neměl takový strach, že by náš vztah mohl skončit, jako tentokrát.

Ale bylo to potřeba.

Roztavilo to ve mě doposud neviděnou potřeby jistoty, nebo spíše samozřejmosti ve smyslu, že když se nám a našemu vztahu daří, tak tomu bude už vždycky.

Jenže ono to tak jednoduché s tím automatickým štěstím není.

Přirozený vývoj každého, nejen partnerského vztahu funguje oběma směry. A to v závislosti na podmínkách, které pro sebe a náš společný vztah vytváříme.

Já, moje žena i náš společný vztah jsme živé bytosti, a když se staráme odpovídajícími a výše popsanými způsoby o všechny členy týmu, my i náš vztah prosperuje. Když se dlouhodoběji o některou část přestaneme starat, a přitom se na ni stále spoléháme, vyčerpá se a jednoho dne řekne dost. A v tu chvíli je úplně jedno, co všechno máme ve společném vztahu za sebou.

Tato hmatatelná přítomnost možnosti konce našeho vztahu se tak pro mě i pro nás stala novým pokornějším začátkem plným vděčnosti za to, kdo jsme a že se máme. Právě teď, ne až zítra, nebo pozítří. Až … .Takovýto přístup totiž žádný konec nemá.

Bez změny přístupu žádný nový začátek nenastane.

V tomto případě bez pozornějšího a laskavějšího přístupu k sobě, i k sobě navzájem. A to i když stále chybujeme a budeme chybovat, protože díky tomu jsme vlastně spolu. A náš společný vztah?

No, ten to miluje, když si přestaneme hrát na bohy a zase se znovu najdeme na zemi.

The post Samozřejmost je Achillova pata partnerských vztahů appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Je to láska za všech okolností, bez podmínek. Bezpodmínečná láska. Ta je tím nejcennějším, co si můžeme navzájem dát.

Prvním zdrojem tohoto přijetí, ochrany a lásky v našem životě je náruč naší maminky. Výživa tohoto spojení je veliká, často ale nedokončená. Důvody tohoto nedokončení mohou být různé a mohou se projevit v raném i pozdějším věku.

Například miminka generace „Husákových dětí“, do které patřím i já, byla ihned po porodu mamince odebrána a odvezena do místnosti plné dalších novorozeňat toužících a hledajících bezpečnou náruč své maminky. Toto rozdělení se obvykle opakovalo vždy po kojení, po dobu prvních deseti dní po narození, než je propustili domů.

Toto blízké objetí, které nic nežádá na oplátku, nasycuje naše základní potřeby.

Cítit se součástí, přijímaný a v bezpečí.

Tento často nedokončený proces z dětství mi pomohla uvidět paní doktorka Prekopová, dětská psycholožka. Má i techniku, jak s touto potřebou pracovat. Říká jí „omaminkovávání“. Jedná se o způsob objetí, bez jakýchkoliv dalších postranních úmyslů.

V počátečním období našich vztahů, kdy naše zamilovanost přirozeně roste a zvyšuje naši chuť objevovat sebe sama skrze toho druhého, příliš deficit vzájemného objetí nezažíváme.

V dalším období partnerského vztahu to může být ale už jinak. Jak období zamilovanosti končí, roste přirozeně potřeba jak u muže, tak u ženy po větší svobodě a osamostatnění ve vzájemném vztahu. V tuto chvíli může tato nedosycená potřeba mateřské lásky velmi mile, nebo nemile ovlivnit další fungování vztahu.

Požehnáním se tato „technika“ v našich vztazích může stát až poté, když jí porozumíme (proč a jak vzniká, jak se ji naučit, jak s ní pracovat) a díky tomu si ujasníme, jak je pro vývoj našeho partnerského vztahu důležitá.

Naše začátky s mojí ženou, když jsme tuto techniku začlenili do našeho života, byly někdy zábavné, někdy to bylo náročnější. Z počátku jsme nedokázali rozlišit svoje skutečné potřeby po dotyku tohoto typu dříve, než jsem se dotknuli.

Ale vzájemnou trpělivostí a postupným vyjasňováním a zaváděním odpovídajících pravidel, jsme se doobjímali až do dnešních dní, kdy jsme se po sedmi letech 9. září 2022 vzali.

A tak, když dnes zazní ze strany jednoho z nás heslo „mazli, mazli“, prostě rozevřeme náruč a objímáme se. Naše dětská potřeba, na rozdíl od té dospělácké, chce všechno hned. Je na nás, jak se každý sám za sebe ve své partnerské roli o svoji dětskou roli postaráme.

Pokud to jde, jdeme do toho. Důležité je, že víme, o jaký druh doteku si právě říkáme a že to také zároveň znamená, že ho nebudeme propojovat s jinými typy doteků a dáme si po „omaminkovávání“ čas a prostor na to, než se například opět potkáme jako muž a žena.

Dnes, kdy je potřeba vzájemného sdílení emocí pro spokojené fungování našich vztahů díky gendrové vyváženosti mnohem větší než byla kdy dříve, je tento způsob blízkého objetí velmi všestranným nástrojem, jak si i beze slov říct:

„Bude to v pořádku, patříme k sobě, miluju tě, jsi pro mě důležitá/ý, i když to třeba nedávám slovy tolik najevo.“

The post Kouzelné objetí appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Zaujal mě způsob ztvárnění filmu, který nabízí konkrétní možnost, jak můžeme velmi dobře pracovat s partnerským vztahem v období krize. Jak můžeme znovu vytvořit vyvážený partnerský vztah.

Touto možností je zpětný pohled na začátek našeho vztahu, když jsme spolu byli krátce a byli jsme zamilovaní.

Film pracuje s dvěma časovými pásmy. S dvěma ději. Tentýž muž a tatáž žena se po dvaceti letech opět setkávají, aby si svá rozhodnutí, která vedla ke konci jejich vztahu, mohli dovyjasnit, porozumět jim, odpustit si a jít dál.

Proces vzpomínání zde zastupuje druhá dějová linka, která zobrazuje jejich vztah před 20 lety, kdy se do sebe jako mladí zamilovali a plánovali svoji budoucnost, která se v tomto filmu nakonec nenaplnila.

Takovýto vyjasňovací a současně sbližovací proces disponující odstupem a pochopením se dá samozřejmě vytvořit i jinak. Nemusíte se na dvacet let rozcházet.

Nakonec se do sebe díky tomuto procesu do-rozejití opět zamilují. Jejich postupná upřímnost mezi nimi vytvoří opět pocity blízkosti, které je spojí. Tentokrát opatrněji, bezpečněji a s větším respektem.

Těch typů, jak posílit vyváženě zamilovaný partnerský vztah, je v tomto filmu určitě víc. Já si vybral tento základní. Pojďme tak ještě blíže a pro konkrétnější představu si porovnejme obě období. Jak období zamilovanosti, tak období, kdy už žijeme v partnerském vztahu.

Jak fungujeme, když jsme zamilovaní

Díky oboustranné otevřenosti můžeme opravdu hluboko a současně blízko. Naše pocity blízkosti a důvěry jsou na maximu. Je to intenzivní, impulzivní, spontánní, dynamické, rychlé a hned. Když jsme zamilovaní, jedeme na 100+100 % a oba jsme prioritně nastavení na to samé být spolu.

V období zamilovanosti fungujeme tak, že se není třeba domlouvat. Není potřeba si připravit prostor a čas na to, abychom se domluvili na záležitostech vztahu, které potřebují fungovat na dlouhodobější úrovni. Když jsme zamilovaní, tak dlouhodobější otázky vůbec neřešíme, nebo je prostě vyřešíme za pomoci ANO a NE, což je dostačují komunikační způsob pro toto období.

Jak to s námi je funguje, když se náš vztah posune z párového do partnerského nastavení

Náš vztah a my s ním zpomalujeme na uživatelskou úroveň. Každý z partnerů tak potřebuje více prostotu v rámci individuální svobody, než tomu bylo na začátku společného vztahu. Tím pochopitelně intenzita (hloubka) našeho emocionálního spojení, naší blízkosti, slábne.

Jak to postupně vybalancovat, jak přejít z období zamilovanosti do období lásky?

Je třeba přidat nové způsoby komunikace a vztahování, které fungují společně. Jak v režimu dlouhodobých vztahů, které jsou mnohem více o respektu, jistotě, stabilitě a přípravě, tak v režimu krátkodobých vztahů, díky nimž nás náš vztah stále baví a naplňuje blízkostí, odvahou a hlubším smyslem našeho života.

Možná stručná charakteristika těchto dvou období s rozdílnou dynamikou a nastaveným fungováním by se dala i vyjádřit, že:

Zamilovanost je současně o hloubce a spontánnosti.

Partnerství je o respektu a možnosti přípravy.

Podívejte se na film Co s láskou a napište mi, jak jste tento příběh a jednotlivá období ve vztahu obou hrdinů vnímali a pochopili vy. Každý další pohled je vítaným zdrojem inspirace a pochopení. Děkuji.

The post Láska, která se k vám opět vrátí appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Jak můžete hned od začátku přispět k tomu, že se nepohádáte, ale domluvíte se?

Jako první krok hodně pomáhá si vzájemný rozhovor naplánovat. Dopředu se dohodněte, kdy si promluvíte víc v klidu, kdy s tímto typem rozhovoru budete počítat. Dost pomáhá si sami sobě, i sobě navzájem, nahlas říct, že nebude vadit, když se zase pohádáte, že to příště můžete přeci zkusit znovu.

Jak se připravit.

Pokud víte, co chcete říct, co potřebujte řešit, případně proč je to pro vás důležité, je to fain. Pokud vás ke společnému rozhovoru přivádí spíše vaše emoční nastavení, kdy je úplně v pořádku, že spíše nevíme, co konkrétního chceme řešit, ale cítíme, že si o tom potřebujeme v klidu promluvit, být vyslyšeni, tak je to také v pořádku.

Mnohdy hádce předejdete už jenom tím, že si sobě i svému partnerovi dopředu vyjasníte, o jaký typ komunikace nebo sdílení vám jde.

Zda vám jde spíše o obsah, tedy fakta, nebo potřebujete například sdílet, probrat potřebu nového přístupu jeden k druhému. Tak abyste se v různých situacích byli schopni vyslechnout, pochopit a domluvit. Opět je dobré si připomenout, že se vám všechny kroky nemusí podařit během jednoho rozhovoru.

Pokud se během vytváření nového způsobu komunikace pohádáte, nevadí.

Při opakovaném nezdaru si můžete položit otázku: Jak to mohu říci jinak, abych byl vyslyšen, dále pochopen a uznán ve svém názoru, a jak i já sám mohu tento komunikační prostor vytvořit a nabídnout svému partnerovi?

Jdeme na to.

Potom, co jste se úspěšně sešli u jednoho stolu, ať už doma, nebo jste si vybrali takzvaně neutrální prostor při procházce venku nebo v kavárně, nejdříve, než začnete cokoliv řešit, se oceňte. Sami sebe, sebe navzájem, oceňte i váš společný vztah. Například si můžete poděkovat, co se vám od posledního podobného rozhovoru podařilo. Kdy jste jeden v druhém cítili oporu, už třeba jenom tím, že s vámi byl, že nejste na všechno sami, že můžete jeden druhému říct to, co potřebujete, i když se u toho třeba hádáte.

Stačí i maličkosti, jako je ustlaná postel, hrnek kafe, zájem během týdne jeden o druhého. Můžete i něco většího, například že partner pohlídal děti a vy jste měl/a více prostoru sam/a pro sebe, nebo vás inspiroval k nápadu, jak vyřešit nějakou situaci, kterou právě řešíte ve svém vlastním individuálním vztahu.

Další šikovné doporučení je, že až se oceníte, nepokračujte hned konfliktním tématem, byť se vám bude asi tlačit na jazyk. Začněte něčím, co už jste řešili a třeba se k tomu potřebujete ještě vrátit, ale nová, palčivá témata si nechte až se v tomto typu rozhovoru trošku zabydlíte.

Tímto postupným respektujícím přístupem ke všem zúčastněným postupně otevřete každé dveře, které právě potřebujete otevřít nebo i zavřít.

Respekt, uznání, trpělivost a laskavost na začátku i během rozhovoru, dělá zázraky.

Držím palce! Jo a ještě klidně jednou nebo tolikrát kolikrát to budete potřebovat. Klidně se zase pohádejte, už to bude jiné, když u toho budete vědět, JAK na to.

KAŽDÝ POKUS SE POČÍTÁ.

The post Způsob, jak se domluvit a nepohádat appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Proto bych rád tento článek věnoval možnostem vzájemného uznávání a oceňování v dlouhodobějším vztahu.

Uznat partnera/partnerku, říct mu/jí, jak ho/ji mám rád/a, můžeme každý den. Ale ne každý den na to najdeme vhodnou chvíli, slova, naše vlastní rozpoložení, které nám to umožní. Láska je proces, který probíhá za jakéhokoliv počasí, o to se můžeme nějaký čas opřít, i když se zrovna nedaří nebo není prostor pro vlastní i vzájemnou péči. Ale čas od času je dobré podobu lásky zakusit i na základě naší vlastní vědomé aktivity.

Vzájemné uznání, oceňování a vděčnost nám pomáhá otevřít nejedny dveře, kam byste se jinak, třeba po delší pauze, jen těžko dostávali. Umožní nám obnovit naše spojení, jak ve vztahu sami se sebou, tak ve vztahu s partnerem.

Pokud jste se věnovali delší čas zejména racionální komunikaci, která je vztahu přirozeně ve vědomé komunikace nejvíce zastoupena, je tohle přesně ten začátek, díky kterému můžete vzájemnou komunikaci dobře rozšířit i na emocionální a pocitovou úroveň.

Jak můžete začít:

Než se do toho dáte, zkuste se nejdříve na chvíliku zastavit, na chvíli vypnout. Jakmile zjistíte jak se máte vy sami, jak se právě cítíte, můžete pokračovat směrem k partnerovi. Ani u něho nestřílejte od boku. Prověřte „terén“, i na druhé straně. Rozvětvená otázka: “můžu se tě zeptat, jak se dneska máš?” na místo stručnější verze: “jak se máš?” vůbec nic nezkazí, spíše naopak. Už touto malou změnou svého přístupu jste prokázali mnohem vyšší míru zájmu o sebe i o vašeho partnera, než jak jsme mnohdy za každodenního provozu zvyklí.

I to může posunout náladu na druhé straně mnohem blíže k osobnějšímu a tím i bližšímu a důvěrnějšímu spojení. Jakmile si všimnete v jakém jste oba rozpoložení, můžete pokračovat.

Možné způsoby uznání a ocenění na bližší úrovni:

1. Ujišťovací způsob

Kdy je tento způsob uznání v podobě ujištění nejlépe zařadit?

Když jeden, nebo druhý potřebuje obnovit nebo posílit pocit jistoty, klidu a bezpečí. Nejlépe toho můžeme dosáhnout objetím a stručným slovem: “společně to zvládneme, všechno bude v pořádku, …”

2. Uznání přes přínos

Tento způsob se hodí nejlépe, když vlastně tak úplně nevíte, na čem právě jste. Vyzdvižení, nebo poděkování za jakoukoliv maličkost, kterou jsme pro sebe, nebo pro druhého během dne, týdne, udělali, nám spolehlivě ukáže cestu dál. Stačí se držet faktů, není třeba pouštět se do emocionálního prostoru, nebo se dotýkat. Slova nám dávají prostor a čas, přistupujeme-li s nimi k sobě i jeden k druhému s respektem, zájmem a úctou.

3. Uznání a ocenění beze slov

Společné spočinutí a sdílení naší přítomnosti může být tím nejbližším a současně nejhlubším způsobem spojení, který můžeme ve vztahu vytvořit.

Stejně jako předchozí způsoby uznávání je i tento odvozen od podmínek, které před jeho uskutečněním panují. A to v tomto případě nemám na mysli pouze zkušenost jednoho rozhovoru nebo jedné situace během dne. Mnohem častěji se podmínky pro tento nejpřirozenější a přitom nejcitlivější způsob vzájemného ocenění a uznání, tvoří celý den, i déle.

Sdílená celková nebo ještě lépe celistvá spokojenost je tím nejvyživnějším zdrojem energie, vitality a chuti do života, který si můžeme dát. Je paradoxní, že na něco tak jednoduchého vlastně dnes nemáme čas. Přitom tento způsob není o tom jestli to umíme nebo ne, ale o tom, zda si na tento společný akt lásky dokážeme vytvořit prostor.

Na závěr:

Když vám na druhém člověku záleží, je pro vás důležitý, zároveň tím říkáte, že vám zaleží i na vás samých. K sobě se vraťe, u sebe začněte a půjde to.

The post Když ji miluješ, není co řešit, appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.