Samozřejmost je Achillova pata partnerských vztahů
Pořád bylo něco důležitějšího a věcí, které jsme potřebovali probrat, přibývalo a přibývalo, a chuť se jim věnovat se postupně vytrácela. Jak u mě, tak u mojí ženy.
Nakonec jsme to, co jsme potřebovali řešit v klidu, řešili za pochodu, unavení a vlastně už na sebe i na sebe navzájem naštvaní, že to odkládáme, protože jsme věděli, že až na to prostor bude, tak toho bude už moc najednou a nebude to fungovat.
Já jsem se tak trošku ukolébával tím, že to zvládneme, že přeci víme, jak s tím pracovat, že už to máme mnohokrát za sebou. Ale když k tomu nejsou podmínky, tak to, že vím/e, jak s tím pracovat, prostě nestačí.
Jasně, že když se to na nás začalo těsně před Vánoci valit, tak jsme se opakovaně pohádali.
To, co nám místo domluvy v takových podmínkách spolehlivě začne fungovat, když sebe i sebe navzájem delší čas ohrožujeme únavou, vyčerpaností a nedostatkem možností si o tom, co se v nás děje v klidu popřemýšlet a promluvit, je boj o moc.
„Já mám pravdu, ty to změň, ty to udělej jinak,“… a tak dále. Důvěra na obou stranách je v tu chvíli ta tam.
Musím říct, že za těch devět let našeho vztahu jsem nikdy neměl takový strach, že by náš vztah mohl skončit, jako tentokrát.
Ale bylo to třeba.
Roztavilo to v nás doposud neviděné potřeby jistoty, nebo spíše samozřejmosti ve smyslu, že když se nám a našemu vztahu daří, tak tomu bude už vždycky.
Jenže ono to tak automatické není. Přirozený vývoj vztahu funguje oběma směry v závislosti na podmínkách, které pro sebe a náš společný vztah vytváříme.
Společný vztah je živá bytost. Když se staráme odpovídajícím způsobem o všechny členy týmu, kvete. Když se dlouhodoběji o některou část přestaneme starat, a přitom se na ni stále spoléháme, vyčerpá se a jednoho dne řekne dost. A v tu chvíli je úplně jedno, co všechno máme za sebou.
Tato hmatatelná přítomnost možnosti konce našeho vztahu se tak pro nás stala novým pokornějším začátkem plným vděčnosti za to, kdo jsme a že se máme. Právě teď, ne až zítra. Ne až když ještě něco dalšího ve jménu lepších zítřků uděláme. Takovýto přístup totiž žádný konec nemá.
A bez konce není nového začátku.
Například pozornějšího a laskavějšího přístupu k sobě, k sobě navzájem, k našemu vztahu. A to i když stále chybujeme a budeme chybovat, protože díky tomu jsme vlastně spolu.