Samozřejmost je Achillova pata partnerských vztahů

Pořád bylo něco důležitějšího a věcí, které jsme potřebovali probrat, přibývalo a přibývalo, a chuť se jim věnovat se postupně vytrácela. Jak u mě, tak u mojí ženy.

Nakonec jsme to, co jsme potřebovali řešit v klidu, řešili za pochodu, unavení a vlastně už na sebe i na sebe navzájem naštvaní, že to odkládáme, protože jsme věděli, že až na to prostor bude, tak toho bude už moc najednou a nebude to fungovat.

Já jsem se tak trošku ukolébával tím, že to zvládneme, že přeci víme, jak s tím pracovat, že už to máme mnohokrát za sebou. Ale když k tomu nejsou podmínky, tak to, že vím/e, jak s tím pracovat, prostě nestačí.

Jasně, že když se to na nás začalo těsně před Vánoci valit, tak jsme se opakovaně pohádali.

To, co nám místo domluvy v takových podmínkách spolehlivě začne fungovat, když sebe i sebe navzájem delší čas ohrožujeme únavou, vyčerpaností a nedostatkem možností si o tom, co se v nás děje v klidu popřemýšlet a promluvit, je boj o moc.

„Já mám pravdu, ty to změň, ty to udělej jinak,“… a tak dále. Důvěra na obou stranách je v tu chvíli ta tam.

Za těch devět let našeho vztahu jsem nikdy neměl takový strach, že by náš vztah mohl skončit, jako tentokrát.

Ale bylo to potřeba.

Roztavilo to ve mě doposud neviděnou potřeby jistoty, nebo spíše samozřejmosti ve smyslu, že když se nám a našemu vztahu daří, tak tomu bude už vždycky.

Jenže ono to tak jednoduché s tím automatickým štěstím není.

Přirozený vývoj každého, nejen partnerského vztahu funguje oběma směry. A to v závislosti na podmínkách, které pro sebe a náš společný vztah vytváříme.

Já, moje žena i náš společný vztah jsme živé bytosti, a když se staráme odpovídajícími a výše popsanými způsoby o všechny členy týmu, my i náš vztah prosperuje. Když se dlouhodoběji o některou část přestaneme starat, a přitom se na ni stále spoléháme, vyčerpá se a jednoho dne řekne dost. A v tu chvíli je úplně jedno, co všechno máme ve společném vztahu za sebou.

Tato hmatatelná přítomnost možnosti konce našeho vztahu se tak pro mě i pro nás stala novým pokornějším začátkem plným vděčnosti za to, kdo jsme a že se máme. Právě teď, ne až zítra, nebo pozítří. Až … .Takovýto přístup totiž žádný konec nemá.

Bez změny přístupu žádný nový začátek nenastane.

V tomto případě bez pozornějšího a laskavějšího přístupu k sobě, i k sobě navzájem. A to i když stále chybujeme a budeme chybovat, protože díky tomu jsme vlastně spolu. A náš společný vztah?

No, ten to miluje, když si přestaneme hrát na bohy a zase se znovu najdeme na zemi.