Láska podle předlohy

Když jde o lásku, dokážeme být ve svých čtyřiceti, padesáti, šedesáti pořád stejně nejistí jako v osmnácti či dříve.

Našimi prvními učiteli jsou většinou rodiče, kteří s námi o těchto svých zkušenostech počátečního objevování a tápání obvykle příliš nemluví.

O různých podobách lásky ve vztazích se tak učíme převážně z veřejného prostoru a našeho okolí. A to nejčastěji tak, že to okoukáme, něčemu porozumíme, něco si doplníme, něco vyzkoušíme, ale pořád více doufáme, že se to nakonec poskládá bez nás, než že bychom toho mohli být mnohem větší součástí, než obecné představy o lásce nabízejí.

Není to snadné, protože to znamená převzít za svůj život větší odpovědnost, než po nás veřejný sektor chce. Jemu vyhovuje, že se řídíme a bez prověření věříme tomu, co je nám předloženo, aniž bychom si to pro-věřili. Tím, že se vzdáváme svobodné vůle a naší schopnosti se rozhodovat se vzdáváme i své jedinečnosti, kterou při vytváření lásky, která nepoutá, ale vyživuje v našem životě bytostně potřebujeme.

Kult veřejné představy o pravé lásce si tak vybírá svoji daň.

Přitom stačí mnohdy málo.

Například stačí si doplnit původní zjednodušené informace o pravé lásce: Pravá láska existuje a je to vždy ta láska, kterou aktuálně v současném vztahu prožíváme. Každý přítel či přítelkyně, partner nebo partnerka, je v danou chvíli ten pravý, ta pravá, protože díky jeho nebo její přítomnosti se můžeme o sobě dozvědět a začít prožívat právě to, co nyní potřebujeme pochopit a uchopit.

O sobě samých, i o sobě ve společném vztahu s člověkem, který se pro nás velmi rychle stává blízkým a důležitým.

Vztahy se nedějí nahodile. Není náhoda, kdo jsme, koho jsme si vybrali za rodiče, jaké podmínky nás tvarovaly a přispívali k našemu růstu včetně našich představ o budoucí podobě našeho partnerství, či partnera.

A pak, když to přijde, máme vztah a období zamilovanosti skončí, se většina z nás se v průběhu času zapomene bavit o tom, jak bychom si vlastně přáli, aby náš vztah a naše vztahy vypadaly.

A to jak v našem osobním pojetí, tak v tom společném.

Uvízneme  v každodenní rutině nutnosti a chtění a zapomeneme snít a současně být čas od času spokojení s tím, co už jsme všechno dokázali.

Zapomeneme snít nahlas ve smyslu sdílení svých představ a potřeb, způsobem, který by současně nerezonoval potřebou nutného dosažení, kontroly, či práva na jedinou pravdu. Protože tímto procesem se sny a naše schopnost se na něco těšit, v nitru zaměřit a porozumět tomu v širších souvislostech rozplynou.

Stejně tak jako naše schopnost vyjádřit a vyjasnit si co se v nás samých odehrává a jak to ve skutečnosti do našeho společného vztahu zapadá, proč se to děje.

Abychom mohli žít tu naši lásku, potřebuje zjistit, do jaké míry se ve svých vztazích snažíme o lásku podle všeobecné předlohy či  vztahu našich rodičů.

Přestaňme hledat a prosazovat v našich vztazích tu veřejnou lásku a začněme si všímat té naší. To úplně stačí.

Vaše partnerství a vaše partnerská láska má důvod. A tenhle důvod, odpověď na otázku, proč vy dva jste spolu, chce čas od času aktualizaci.

Tím můžete začít.