Jak jsme se potkali

Je 3. května 2018. Sedím pod rozkvétajícím javorem, píšu tento článek a je mi dobře.

Vzpomínám na mladou ženu, kterou jsem v květnu 2016 potkal podruhé ve svém životě. Tou dobou se mi již pomalu myšlenky na ni vytrácely z paměti. Jak se ukázalo, srdce si ale pamatovalo dobře. Mám tím na mysli naše první setkání v lednu téhož roku, o tři a půl měsíce dříve.

Leden se blížil ke konci a mně se ten den dařilo. Vyšel jsem z pracovny a zadíval se oknem ven. Bylo zataženo, ale nesněžilo. Další mírná zima na jihu Čech, která mi umožňovala pravidelné návštěvy přírody v Blanském lese nedaleko Českých Budějovic, ve kterých už 21 let žiju.

Zastesklo se mi, už měsíc jsem tam nebyl. Moje myšlenky v tu chvíli ustoupily do pozadí a na zemi se rychle vytvořila hromádka věcí, které budu se sebou potřebovat. Vlak směrem na Holubov čítal jako obvykle jeden vagon. Vyhoupl jsem se dovnitř a záhy zasedl hned do první kójky, natěšený vyrazit.

Seděla přímo naproti mně. Měla tmavé dlouhé vlasy, které ji zlehka zahalovali obličej. Pocítil jsem blízkost. Někoho mi připomínala.

Nevěnovala mi pozornost a dál si četla knížku se soustředěným, neproniknutelným výrazem. Vlak se již pomalu rozjížděl. Těšil jsem se na ten klid v lesích a užíval si radostného pocitu z dobře nastartovaného dne.

Znovu jsem se ale přistihl, jak se dívám na onu slečně přede mnou. Začal jsem přemýšlet o možnosti seznámení. Říkal jsem si, že není velká, že za chvíli vystupuji. Cítil jsem ale, že čekám na vhodnou příležitost.

Zvedla oči a podívala se z okna. Na její tvář dopadalo měkké denní světlo. Její prsty si hráli s konečky vlasů, které se v letmých dotycích potkávali s jejími rty. Čas se na okamžik zastavil.

Zašeptal jsem do hřmotného zvuku jedoucího vlaku “Jste krásná”. Než se znovu začetla, sekla po mně pohledem. Jejímu pohledu jsem ale neuhnul. Místo toho, jakoby ve mně někdo promluvil:

“Promiňte slečno, kdybyste měla pocit, že jsem se na Vás díval,… tak jsem se díval.”

Záhy jsem si uvědomil, že jsem to řekl současně i nahlas. Začali jsme si povídat. Jmenovala se Eliška. Čas plynul velmi rychle a zastávka Holubov, na které jsem vystupoval, byla za dveřmi.

Stejná síla, která mě s touto slečnou spojila, mě nyní během okamžiku vystrčila z vlaku. Stál jsem na perónu a díval se, jak odjíždí. Najednou ve mně začal narůstat zvláštní pocit. Zvedl jsem ruku a zamával jí. Zamávala mi také a byla pryč. Až potom, když už byl vlak za zatáčkou, mi došlo, že jsem si neřekl o telefonní číslo.

Prvotní pocit, že to tak mám být, během času postupně bral za své. Asi po měsíci jsem jel touto trasou znovu. Říkal jsem si: “Vlak procházet nebudu, to je blbý. Zeptám se průvodčího”.

Docela mě překvapilo, jak jasný popis Elišky se mi podařilo během chvilky sestavit. Pan průvodčí se svojí rozhodností nebyl o nic pozadu. V mžiku byl se mnou hotov: “Ta s námi určitě nejede!”

O další tři a půl měsíce později, pátého května, jsem na stejné trati jel znovu. Tentokrát do stanice Hůrky, která je od Budějovic co by kamenem dohodil. Byl jsem na nádraží dříve, tak jsem si šel sednout do vlaku. Díval jsem se ven z okna a najednou, šla po peronu. Pohodila hlavou, vlasy měla zapletené do copu, podívala se na mě… a nic.

Řekl jsem si, že je to už přeci jen docela doba, že mě třeba nepoznala. Její tvář jsem si už úplně nepamatoval, ale ten pocit blízkosti se připomenul. Dosnídal jsem. Do odjezdu vlaku zbývala ještě chvilka. Říkal jsem si, že jsem v klidu, ale nebyl jsem.

Sedla si nahoru, ten den jel “dvoupatrák”. Vyšel jsem po schodech na druhé straně vozu, než seděla. Nyní byla ke mně čelem. Když jsem šel uličkou přes celý vagón, už jsem neměl pocit, že mě nezná.

Bez okolků jsem se tedy zeptal: “Promiňte slečno, jste Eliška?”

Bez okolků mi odpověděla že, NE.

Nebyla to celá věta, ale než jsem si to uvědomit, uplynula snad nejdelší chvíle v mém životě.

Celá věta zněla: “Ne, ale jsem její jednovaječné dvojče Jana a já asi vím, kdo jste Vy.”

Jen jsem zvládl naznačit rukou, jestli si smím sednout naproti ní. Vykuleně a současně s vděčností jsem usedl. Míra důvěry mezi námi jakoby plynule navázala tam, kde jsme ji se slečnou Eliškou zanechali. Ten ohňostroj pocitů v mém těle byl zcela unikátní a já si jen říkal: “Hlavně pomalu.”

Což se mi moc nedařilo. Po chvíli, kdy už se vlak dávno rozjel, jsem se slečny Jany zeptal, zda by mi mohla dát telefonní číslo jak na svoji sestru, tak i na sebe. K mé velké radosti souhlasila.

Jednovaječná dvojčata. Byl jsem zmaten. Slečna, která seděla naproti mně, vypadala stejně, zářila stejně jako ta v lednu, ale říkala mi, že je Jana. Jen kdybych měl ještě o trochu více času! Eliška, Jana, Jana, Eliška…

Amplión ve vlaku oznámil stanici Hůrky.

Strach z toho, že mi zase zmizí, začal pracovat na plný výkon a ve mě zase někdo promluvil: “Víš co Jano, co kdybychom se sešli všichni tři?”

Jana se šibalsky usmála. Řekla mi, že se poradí s Eliškou a dají mi vědět. Stál jsem na perónu a díval se, jak odjíždí. Najednou ve mně začal opět narůstat zvláštní pocit.

“Všichni tři???”

Následující tři dny po setkání se slečnou Janou byly “moc fajn”. Proč každý vyprskl smíchy, když jsem mu vyprávěl o mém nápadu s trojkou?

Ale já jsem skutečně potřeboval pomoc. Setkání s Janou mi překrylo již časem odeznívající pocity ze setkání s Eliškou. Nevěděl jsem najednou, kterou cestou se mám vydat. Zavolal jsem své koučce. Položila mi jen jednu otázku: “Co skutečně chceš?”

Nepřivedlo mě to k odpovědi, ale dalo mi to směr. Bylo tu místo, které mě mohlo podpořit při mém rozhodnutí. Místo, kterému jsem o slečně Elišce vyprávěl chvíli po našem setkání. “Orlí skála” – Blanský les. Vypravil jsem se tam.

Když se vítr utišil a den se začal opět barvit tím měkkým oranžovým světlem, které měla při našel prvním setkání ve tváři, zavolal jsem jí.