Co vlastně chce?

Naše dcera nám každý večer vypráví, co během dne zažila.

Jelikož je ještě příliš malá, aby k nám promlouvala slovy, dělá to za pomocí zvuků s proměnlivou energetickou intenzitou a čtyř končetinovou gestikulací.

Někdy je celkem oříšek poznat, zda se právě hlásí na krmení, nebo se potřebuje „pouze“ emocionálně vyjádřit. V naší náruči, aby cítila, že je přijímaná taková jaká je, že má naši plnou pozornost.

V druhém případě se nám při detekci jejích a tím i našich aktuálních potřeb skvěle osvědčují dvě knížky.

Psychologický výklad pohádek od Marie-Louise von Frank a již kultovní kniha v této oblasti od Naomi Aldortové Vychováváme děti a rosteme s nimi.

S obou případech s knihami pracujeme intuitivním způsobem tak, že si položíme například tyto otázky: „Co nám naše dcera chce říct, nebo co potřebuje, co potřebujeme my sami, každý zvlášť nebo i společně?“ Pak otevřeme knihu právě tam, kde máme, a čteme, kam nám pohled padne.

Cituji z knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi:

„Ideální výchova, kdy se dítěti dostává pouze laskavosti, se daří jen málokdy. Jakkoli moc si přejete, abyste se k dítěti chovali co nejlépe, přijímejte také své i jeho chyby. Buďte upřímní a umožněte dítěti, aby vám mohlo bezpečně sdělit, jak se cítí. Tím, že rozpoznáte, co dítěti ublížilo, obnovujete znovu důvěru tam, kde byla přerušena.“

Pak už je pro mě, moji ženu, nebo pro nás oba snadnější, když máme inspiraci, o co se může zrovna jednat, si v sobě vyjasnit, zda se aktuální téma a jeho způsob sdílení týkají spíše naší dcery, nebo nás samotných. Někdy naše dcera potřebuje vědět, že to, co jsme přes den s ženou mezi sebou řešili, se jí netýká, že si to vyřešíme, jen třeba ne hned, ale hlavní je, že se jí to netýká.

Jindy zase potřebuje cítit, že se její i naše vzájemné pocity bezpečí a sebedůvěry dají obnovit. Při rozhovoru ve smyslu, že se omlouvám/e, že se nemusí všechno podařit hned, nám ani jí. A hlavně, že je tu vždycky možnost to zkusit znovu a znovu. Jde ale hlavně i o to, jak vážně to myslíme.

Je úžasné sledovat schopnost novorozeněte, jak dokáže komunikovat celistvě. Tedy jak na tělesné, duševní, emocionální a pomaličku i racionální úrovni. A to současně. Ano, není to asi dnes již žádná novinka, že když se dítě narodí je na úrovni duševního a emocionálního spojení nejcitlivější, je tedy s těmito svými potřebami a vjemy nejvíce v kontaktu, ale i tak je úžasné smět to zažívat na vlastní kůži.

Dcera se pokaždé, když se nám podaří rozklíčovat, co nám chce říct, uklidní a během vteřiny je z tygra zase žulidlo.

Celá komunikace za těch šest týdnů mi vlastně připadá, že je postavena na faktu, že se nic nedá udržet věčně, akorát ten otoč ztrát a obnovení důvěry s šestitýdenním mimčem je tedy neskutečný. Jakmile ji nebo sami sobě začneme „lhát do kapsy“ nebo ji začněme utěšovat, když ona o to ve skutečnosti nestojí, okamžitě spustí.

Pravda, je výjimka, se kterou se teď učíme pracovat.

Je jedna situace, kdy dcera změní svoji pořadí priorit po své emocionální stabilitě.

Když ji nabídneme prso. Jídlo a dudlík současně. Nají se a současně se tím uklidní. Double přínos. Dcera je v pohodě, ale je to pastička pro nás, dát ji prso, i když je najedená. Je taková berlička, jak si ulevit i tam, kde vlastně nechceme slyšet, co nám chce říct. Když se zrovna jedná o tu situaci.-)

Naštěstí se při vzájemné spolupráci s ženou, i s paní Aldortovou, nakonec nějak všichni domluvíme. Je to cesta. Za mě je hlavní to nepřestat zkoušet a objevovat.

Děkujeme.