Čas mezi zrozením, životem a smrtí

Dnes jsem se začetl do knihy Skutečný úspěch od Arianny Huffingtonové. Zaujalo mě téma SMRT a snaha o její vyčleňování z našich životů.

Napadlo mě, jak my dnes tento cyklus začátků, průběhů a konců prožíváme v našich vztazích.

Na základě bolesti, která je často spojována s finální podobou konce našeho života, jsme vědomě odmítli i ty malé každodenní konce, které jsou ovšem pro zdravý průběh našich spokojených životů stejně tak důležité a nezbytné jako jejich začátky.

Bez konce totiž žádný nový začátek nemůže přijít.

Jedna z možností, která se pro konkrétní spojení s tímto tématem nabízí v oblasti partnerských vztahů, je příklad situace rozchodu neboli konce vztahu mezi dvěma lidmi.

Není stále obvyklé vědomě a postupně procházet rozchodem a připravovat se na jeho konečnou fázi. Případně zjistit, že konečný rozchod není vlastně vůbec třeba.

Na zmíněné stránce se píše ještě jedna věta, kterou si tu tak trošku s polo zatajeným dechem dovolím citovat: Prý až 70 % lidí umírá jinak a jinde, než by si přálo.

Zamyslel jsem se, kolik vztahů končí jinak a jinde, než by jim náleželo.

Přesto ve chvílích, kdy si často už nevíme rady, když už nemáme chuť ani sílu pokračovat, když nám náš vztah nepřináší ani špetku smyslu, naděje stále existuje.

Tato cesta spočívá v tom, že si uvědomíme rozdíl mezi naším strachem z konečné smrti, který nás přirozeně zastaví, a strachem z malých každodenních konců, které ve vztahu umožňují obnovu a růst.

Můžeme se tak následně těmto dílčím strachům podívat postupně do očí a díky tomu si můžeme začít povídat i o věcech, které pro nás nejsou příjemné, které vlastně nechceme slyšet, ani se o nich bavit, protože máme strach, že by mohly vést ke konci našeho vztahu.

Dovolit si v takovýchto chvílích vytvořit prostor pro zamyšlení o našich často skrytých přáních, potřebách a tužbách (dovolit si chvíli nevědět) není snadné, ale je to téměř vždy možné.

novu se rozhlédnout okolo sebe tam, kde už vlastně nechceme být. Znovu se spojit s možností, že můžeme také chvíli nevědět, nás spojí přesně s tou částí naší konečnosti, která si žádá naši pozornost. Která potřebuje být uznána.

Nic víc, nic míň.

Tento léčebný a znovu obnovující se proces života tedy potřebuje, aby bylo pečováno naší pozorností o všechny jeho části.

Jak o jeho začátek, průběh, tak o vždy přítomnou možnost jeho konce.

Ve chvíli, kdy spojíme všechny tři části vědomě dohromady, i když jim nemusíme úplně rozumět, smysluplnost našich životů a našeho společného vztahu se ukáže.

A tím se ukáže i nový začátek.

Je tam, kde jsme se až do této chvíle, často podvědomě, báli konce.

Na závěr bych se s vámi rád podělil o větu, která mě oslovila nejvíc: „Všichni si myslíme, že na hovory o smrti je ještě příliš brzy, dokud není příliš pozdě.“

A to platí jak u té finální, tak u těch každodenních.