Návrat spokojené ženy

Stmívá se zase o chvilku dřív. Pohodlný ušák po dědovi mě nechce pustit. S chutí se do něho zabořím ještě o kousek víc. Těším se na zvuk klíče v zámku, který zanedlouho přijde.

A to i přesto, že jsem nestihl udělat večeři, na čemž jsme se včera se ženou domluvili.

Pokud moje žena opravdu něco miluje, tak je to připravená večeře, něco teplého k jídlu, když se po celém dni vrátí domů. Zpočátku našeho vztahu, když jsem v podobné situaci nestíhal, nebo se mi nechtělo vařit, jsem tuto variantu zkoušel nahradit teplým čajem, ale jak ho po ránu žena miluje, večer to nezabírá.

Zhluboka jsem se nadechl a stará pera v letitém ušáku po dědovi zazpívala svoji píseň. Kroky utichly, klíč v zámku dosáhl svého maxima a začal se otáčet.

Někdy si nechávám otevřené dveře z obýváku do předsíně.

Světlo se rozsvítí, batoh a taška jsou hbitě přemístěny na skříňku u vchodových dveří. Přichází okamžik, kdy si žena vysvléká bundu, nebo kabát. Mám krásnou ženu, tedy mně se líbí, a těším se vždy na chvíli, kdy ji znovu spatřím.

Ona chvíle se přiblížila.

Podle toho, jak moc velký hlad žena má, přijde její zvídavá otázka „Miláčku, co máme k jídlu?“ buď z koupelny, z ložnice, anebo mi ji položí těsně předtím, než mě políbí.

Jelikož jsem nedodržel slovo a rozhodl se i přes naši domluvu věnovat se něčemu jinému, znejistěl jsem a dostal nápad, jak alespoň ještě na chvíli odvést pozornost.

I když pera v ušáku pode mnou tentokrát spíše zaskřípala, zůstal jsem i nadále odhodlán projevit svoji dnešní podobu lásky ke své ženě po svém:

„Miláčku, prosím tě, nekoupila jsi cestou náhodou něco k jídlu?“

Celý byt ztichl.

Odpověď přišla z nečekaného místa. Zakručelo mi v břiše. Než jsem se z toho vzpamatoval, žena stála přede mnou s výrazem divoké kočky na lovu.

Zbývala mi tedy už jen poslední možnost! Naférovku ženu informovat o tom, proč jsem se rozhodl místo vaření pracovat, a proč jsem jí to nedal pokud možno včas vědět.

Pravda vždycky zabere, ne vždy nasytí, ale poprava se většinou nekoná.

„A co bylo tedy tak důležité?” zeptala se mě ta hladová paní nade mnou.

„No, přišel jsem na to, že my muži bychom někdy potřebovali ocenit od našich žen i za to, že se někdy vědomě rozhodneme změnit dohodu a riskujeme, že naše ženy budou nespokojené, nešťastné, nebo naštvané.

Že vás prostě MY MUŽI potřebujeme MILOVAT PO SVÉM!“