Co vlastně chce?

Naše dcera nám každý večer vypráví, co během dne zažila.

Jelikož je ještě příliš malá, aby k nám promlouvala slovy, dělá to za pomocí zvuků s proměnlivou energetickou intenzitou při čtyř končetinové gestikulaci.

Někdy je celkem oříšek poznat, zda se právě hlásí na krmení, nebo se potřebuje „pouze“ emocionálně vyjádřit.

V druhém případě, když to opravdu rozbalí se nám při detekci jejich a tím i našich aktuálních potřeb skvěle osvědčují dvě knížky.

Psychologický výklad pohádek od Marie-Louise von Frank a již kultovní kniha v této oblasti od Naomi Aldortové – Vychováváme děti a rosteme s nimi.

S obou případech s knihami pracujeme intuitivním způsobem, tak že si položíme otázku, například: co nám naše dcera chce říct, nebo co potřebuje, co potřebujeme my sami, každý zvlášť nebo i společně, a otevřeme knihu právě tam kde máme, a čteme kam nám pohled padne.

Například cituji z knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi:

“Ideální výchova, kdy se dítěti dostává pouze laskavosti, se daří jen málokdy. Jakkoli moc si přejete, abyste se k dítěti chovali co nejlépe, přijímejte také své i jeho chyby. Buďte upřímní a umožněte dítěti, aby vám mohlo bezpečně sdělit, jak se cítí. Tím, že rozpoznáte, co dítěti ublížilo, obnovujete znovu důvěru tam, kde byla přerušena.”

Pak už je pro mě, moji ženu, nebo pro nás společně snadnější, když máme inspiraci o co se může zrovna jednat, si v sobě vyjasnit, zda se aktuální téma a jeho způsob sdílení týkají spíše naší dcery, nebo nás samotných.

Například:

Někdy naše dcera potřebuje vědět, že to, co jsme přes den s ženou mezi sebou řešili se jí netýká, že si to vyřešíme, jen třeba ne hned, ale hlavní je, že se jí to netýká.

Jindy zase potřebuje cítit, že se její i naše vzájemné pocity bezpečí a sebedůvěry dají obnovit. Při rozhovoru ve smyslu, že je všechno v pořádku, že se nemusí všechno podařit hned, nám ani jí. A hlavně, že je tu vždycky možnost to zkusit znovu a znovu.
To se jakoby nic uklidní a během vteřiny je z tygra zase žulidlo.

Celá komunikace za těch šest týdnů mi vlastně připadá, že je postavena na faktu, že se nic nedá udržet věčně, akorát ten otoč ztrát a obnovení důvěry s šestitýdenním mimčem je tedy neskutečný. Jakmile si začneme”lhát do kapsy” nebo ji začněme utěšovat, okamžitě spustí.

Zlatá práce s dospěláckými vztahy, ve kterých spíše potřebujeme trošku obnovit onu duševní vesmírnou senzitivitu, kterou mají tyto úžasné bytosti v tuto chvíli mnohonásobně silnější a citlivější než my, jejich rodiče.